BOSNA A ČERNÁ HORA

STŘEDA 19. 5.

21:30 odjezd z HK (km 0), Svitavy, Brno

ČTVRTEK 20. 5.

00:30 Mikulov, hranice Česko/Rakousko (212), Vídeň, Eisenstadt

04:15 Köszeg, hranice Rakousko/Maďarsko (jedeme přes Maďarsko kvůli poplatkům za autobus na rakouské dálnici), dál přes Szombathely

06:15 hranice Maďarsko/Slovinsko

06:30 Mursko Središće, hranice Slovinsko/Chorvatsko, dál na Varaždin, Záhřeb

09:30 Bosanska Gradiška, hranice Chorvatsko/Bosna (749), dál na Banja Luku (hranice bez problémů, jen po nás chtějí seznam osob s čísly pasů a při výstupu soupis lodí – proto nechat při vstupu potvrdit)

13:00 Rekavice, nasedáme na spodní Vrbas

VRBAS 7 km 45 min

Rekavice ® Jagare (kaňon Tijesno)

Široká vodnatá WW I-II, v kaňonu WW II-III, vlny, karfioly, spousta vody. Míst na nasedání je více (silnice vede podél řeky), končíme vpravo pod mostem v Jagare (výstup na silnice je ošklivý). Mezi 13:00 a 14:00 voda začala opadat a klesla asi o tři čtvrtě metru (elektrárna Bočac). Nad Rekavicí je obtížnost WW I, jen málo míst je veselejších, silnice stále podél vody. Asi dva kilometry pod hrází přehrady Bočac je známá peřej Biely Bug.

14:00 odjezd z Jagare na Jajce

16:00 příjezd k Janje. Marně hledáme vodopád, pod kterým se má nasedat (údolí pod silnicí je neprůhledně zarostlé). Nakonec nasedáme ze silnice (plácek kousek nad smetištěm asi 2 km pod vesnicí Podosoje) a lodě snášíme k vodě po vybetonovaném výtoku z propustku pod silnicí.

JANJA 7 km 1 hod

® Šipovo

Hodně vody, čistá. Začátek WW I-II, když se silnice vrátí k vodě úsek cca 500 m WW III(IV) – končí u prvního mostu (D. Mujdžiči). Dál do Šipova ZW – WW I, vrbičky.

19:30 pramen Plivy (932)

Příjezd ze Šipova po levém břehu Plivy proti proudu (neuhnout doprava do kopce!) do Brdanji a dál po polňačce až co to jde (kraj osady u pramenů). K pramenům je to asi 15 min. Spíme tam, kam jsme dojeli (po domluvě s domorodci a 20 €).

PÁTEK 21. 5.

Ráno výlet ke třetímu prameni Plivy – přes mostek nad soutokem a mostek přes přítok od třetího pramene na jeho pravý břeh a po cestě proti proudu k několika domkům. Za nima přes louku je pramen. Potok od pramene by šel sjet (WW II), ale lodě by se musely donést pěšky.

PLIVA 10 km 1,5 hod

prameny ® Šipovo

Nasedáme u mlýnů pod prameny (přímo od pramenů to nejde, je moc vody). Začátek WW II, pak dlouho ZW, poslední cca 3 km před Šipovem pěkná WW II. Končíme v Šipovu u mostu silnice na Janju. Čistá voda (vlastně pitná). Vody je hodně, před měsícem tu (a v okolí) byla desetiletá povodeň. Dál pod Šipovem WW I – ZW.

12:15 odjezd ze Šipova

VRBAS 13 km

Babin Potok ® Vinac

Hodně vody, ale špinavá a neskutečný bordel kolem a v řece. Začátek WW II, stoupá na WW III. Tři kaskády (WW III+, IV, IV, předem prohlédnout!, kaskády jsou kousek nad Torlakovacem), dál WW II, kolem Vinacu místečka WW III. Končíme na konci Vinacu (začínat a končit se dá kdekoliv, silnice vede stále podél vody). Nad Babin Potokem a pod Vinacem WW I, nezajímavé.

17:00 odjezd z Vinacu (1004), odjezd na Sarajevo přes Donji Vakuf a Travnik

cestou jedeme kolem několika říček:

LAŠVA – má vodu (ale bez povodní by asi neměla), v Travniku úzká říčka WW I, nejlepší úsek asi pod Vitezem – široká řeka WW I-II, ale špinavá a prý hodně min. Nezajímavé.

BOSNA – velká široká řeka, úseky ZW a WW I (jen občas místečko WW II), špinavá, nezajímavé

19:30 Sarajevo (1152), nabíráme Martina

20:00 odjezd ze Sarajeva

ŽELJEZNICA – má vodu (ale když za týden jedeme zpět, je už suchá). Velmi(!) pěkný je asi pětikilometrový úsek nad Sarajevem mezi vesnicemi Kijevo a Krupac. Soutěska (podél silnice), WW II-III. Pozor na miny!

BISTRICA – má vodu, spodní úsek (v Brodu ústí do Driny) úzká říčka WW II, čím výše, tím obtížnost narůstá až na WW V. Silnice stále podél vody.

22:00 přes Brod přijíždíme k Sutjesce – Tjentiště (1244). Spíme v kempu u hotelu „Mladost“ (20 €/15 lidí). Příjezd: při příjezdu po silnici od Brodu se přejede most přes Sutjesku, po pravé straně benzinová pumpa a potom „komplex hotelů Mladost“. Spaní mimo kemp nedoporučuju – aktivní strážci NP Sutjeska.

SOBOTA 22. 5.

SUTJESKA 12 km 3 hod

Tjentiště ® ústí do Driny

Na vodu dáváme přímo v kempu. Začátek WW I-II (jeden spadlý strom přes řeku), dál přehledná WW III, ke konci jedno místo WW IV (prohlédnout). Hodně vody (na horách kolem je ještě spousta sněhu, čistá.

DRINA 13 km 1 hod

ústí Sutjesky ® Brod

Spousta vody, určitě víc než 100 m3·s-1 (mele i elektrárna na Pivě). Vodnatá rychlá WW I-II, kam se hrabe Imsterschlucht na Innu! Končíme v Brodu asi 200 m vlevo za mostem (cesta až k vodě).

CEOTINA 7 km 1 hod

Godijeno ® Dragočava

Příjemná WW I(II). Dost vody, i když ve Foče to tak nevypadá.

17:45 odjezd (1292), přejezd do Černé Hory přes Šćepan Polje (z Brodu na hranice velmi špatná silnice, 20 km jedeme 1 hod). Na hranicích po nás chtějí soupis lidí a soupis lodí.

PIVA – hluboký kaňon, ale sucho - v DKV uváděnou vyvěračku pod mostem (cca v polovině úseku pod přehradou) jsme neobjevili (lodě by šlo teoreticky snést k vodě za tunelem nad mostem). Po dotazu na přehradě jsme se dověděli, že druhý den vodu pouštět budou, ale nvědí přesně kdy a bude to plných 60 m3·s-1. Na takový „hukot“ ale nemáme, tak odjíždíme k Morače.

19:30 spíme na louce nad přehradou za klášterem Piva před vesnicí Rudinice (1359)

NEDĚLE 23. 5.

08:30 odjezd – Nikšič, Podgorica

ZETA – dost vody, čistá, ale nezajímavá ZW

12:00 soutok Mrtvice s Moračou (1502), spíme tady (po „domluvě“ s domorodcem)

příjezd k soutoku: od Porgorice tunely na pravém břehu Morače, most přes Moraču, za chvíli následuje most přes boční údolí (je vidět ústí Mrtvice do Morače) a hned za mostem vlevo uhýbá úzká asfaltka na most přes Moraču těsně nad ústím Mrtvice. Lépe je jet kousek dál k hospodě se otočit, protože ze směru proti proudu se tam těžko uhýbá.

MRTVICE – příjezd možný snad jen terénním autem na začátek vlastního kaňonu Mrtvice. Odtud (dřevěný most) asi 5 km odhadem WW III, ale i těžší místa (určitě nad kamenným mostem WW V, alespoň za naší velké vody), od kamenného mostu cca 2 km k ústí WW II. Čistá voda.

Po obědě pěšárna kaňonem Mrtvice (cesta „Danilov put“ vybudovaná v roce 1973, popis viz použitá literatura) do vesnice Velje Duboko, 7 hod.

PONDĚLÍ 24. 5.

celou noc prší, proto ráno do 10:00 sušíme

MORAČA 18 km 3,5 hod

km 34 ® Bioče

Protože celou noc pršelo, přibyla voda a obtížná místa v kaňonu Platije jsou (pro nás) nesjízdná. Lze je prohlédnout od tunelu č. 7,8,9 (nový tunel proražený vedle původních). Před tunelem (ve směru od Podgorice) je parkoviště, ze kterého je vidět druhé těžké místo. To je teď těžší než to první (dříve to bylo opačně), kde se zprava zřítila skála a místo je lehčí, případně lehce přenositelné. K prohlídce prvního místa je nutné projít tunelem k býv. tunelu č. 8 (tunely, alespoň některé, jsou označeny cedulemi s čísly). Případný konec horního úseku ještě před těmito těžkými místy je možný mezi tunely č. 13 a 14 (mezi tunely je most přes boční údolí a za ním odbočuje vlevo – směr od Podgorice – cesta, která se pod něj stáčí a vede k řece, asi i možnost tábořit).

My začínáme na km 34 (několik domků a nějaký pomník), po domluvě zde lze parkovat a snést lodě k vodě. Začátek do WW III, první těžké místo WW IV+ po prohlédnutí sjízdné (někteří namáhavě přenášejí vpravo), druhé těžké místo (WW V) už přenášíme všichni (vlevo), hned za ním prohlížíme a jedeme ještě dvě místa WW III+. Dál do Bioče do WW II. Končíme v Bioče vpravo mezi mosty před přítokem zleva (má vodu!). Slepencový kaňon pokračuje až do Podgorice, do WW II.

16:00 odjezd z Bioče (1531), přejíždíme přes Kolašin a průsmyk Trešnjevik k Limu

horní MORAČA – od kláštera WW I, od sil. mostu začíná pěkná soutěska

TARA nad Kolašinem – široké štěrkové koryto, někdy několik ramen, do WW II

DRCKA – přítok horní Tary nad Kolašinem, má vodu. Sjízdná nejspíš od osady Batal. WW III-II-I, rychlá horská říčka.

20:30 Plavské jezero (1665), spíme u jezera (u silnice na Gusinje)

ÚTERÝ 25. 5.

LIM 12 km

Plavské jezero ® Murino

Hodně vody. Začátek (asi 2 km) ZW, pak 3 km poctivá WW III (trochu lehčí spodní Noce), dál WW II. Končíme v Murinu vlevo pod mostem. Dál do Andrijevici (za naší velké vody) stále pěkná rychlá WW I-II, až do Berane to stále teče WW I, široké štěrkové koryto, ramena.

LIM pod Berane – protože je hodně vody, vynecháváme tento úsek – bojíme se, že by tam měla většina z nás problémy. Nakonec to bylo správné rozhodnutí. Řeka se pod Berane sice sevře do soutěsky (u silnice), ale až na jedno nebo dvě laškovná místa (WW IV, vodnaté) nic moc. Od konce soutěsky WW I. Pod Berane je řeka čistá.

Vodu měl i přítok Limu v Andrijevici – Zlorečica.

Přes Berane, Ravna Rijeka a Mojkovac přejíždíme na horní Taru.

horní TARA 10 km

Začínáme 10 km nad Mojkovacem. Čistá voda, začátek WW II. Cca 5 km před Mojkovacem WW III, dvě místa možná těžší. Končíme v Mojkovaci vlevo asi 100 m pod mostem (cesta k vodě).

20:00 Žabljak – Ivan do, domlouváme spaní v chatě (40 €/15 lidí).

STŘEDA 26. 5.

Pěšárna v Durmitoru: Ivan do, dolina Lokvice, Biljegov do, neúspěšný pokus o výstup na Minin bogaz, Ledena pečina, Korita, Crepulj. poljana, Ivan do. Celkem 7 hod. Na horách bylo ještě spousta sněhu.

Spíme na nástupním místě na Taru (přístřešky, ohniště, špatné parkování) (1882)

Poplatky za Taru (2004):

raft (do 5 míst) 175€ (mimosezóna)/250€ (sezóna), další místo na raftu (nad 5 míst) 40€/55€,

C2 105€/150€, K1 70€/100€, vstup do NP Durmitor 1€, pojistka 3,50€

dál se platí za bivak v kaňonu, rozdělávání ohně, foťák, kameru, …

Kdy je sezóna a mimosezóna zřejmě záleží na výběrčím poplatků. Koncem května byla mimosezóna.

ČTVRTEK 27. 5.

TARA 63 km 6,5 hod

nasedací místo ® most mezi celnicemi Šćepan Polje

Na vodu vyrážíme před sedmou hodinou. Jedeme na dvou raftech po pěti a dvou orinokách (poplatek vychází 45 € na člověka), dvakrát nás v kaňonu kontrolují strážci NP. Vody je hodně, plavba rychle ubíhá. Hned na začátku pod velkým mostem přes Taru jsou veselá místečka. Pak se řeka uklidní, ale stále teče velmi rychle. Obtížnost opět narůstá přibližně v poslední čtvrtině – hlavně velké vlny. O půl druhé končíme vlevo pod mostem mezi celnicemi. Přijíždíme jen chvíli po našem řidiči (musel objíždět Durmitor až přes Nikšič).

15:30 odjezd (odbavení na celnicích bylo dlouhé, bílé karty s potvrzením o ubytování, které jsme si nechali potvrdit v kempu v Žabljaku ale nechtějí), přejíždíme přes Sarajevo a Konjic na Neretvu

20:30 spíme kousek pod Glavatičevem u Neretvy (2297), tady opravdu pozor na miny! Místní nás varovali, že celá strana za silnicí na levém břehu je zaminovaná (a tabulky s varováním už pomalu reznou a opadávají), takže nechodit se za silnici ani "vyčurat"! Na místo na spaní jsme se nakonec doptali (všechny pozemky jsou soukromé) v raftové agentuře Hitko rafting. Majitel nás pouští do bývalého autokempu (teď mimo provoz) přímo u řeky. Tam druhý den začínáme.

PÁTEK 28. 5.

NERETVA 20 km

Glavatičevo ® Konjic

Vody je dost (podle toho raftera je ideální, v létě je jí daleko míň). Začátek WW I, po asi třech km krátký kaňon (skály až do vody, ale až na nájezd klidná voda), pak zase lehčí, za další asi 3 km začíná další kaňon - ten je už delší, opět skály až do vody (ale v těch místech klidná voda) a několik mís WW III. Po skončení kaňonu zase asi po třech km je místo "Ďáblův chřtán" (nad ním je lávka) - bez problémů jedeme "na oči", WW III. Končíme na začátku Konjice. Všichni jsme se shodli, že Neretva byla asi krajinově nejhezčí řeka zájezdu (určitě hezčí než Tara).

13:15 odjezd do Sarajeva (2322)

14:30 – 18:00 prohlídka Sarajeva

20:00 příjezd přes Olovo ke Krivaji, spíme kousek pod Solun (2449)

SOBOTA 29. 5.

KRIVAJA 13 km 2,5 hod

Solun ® most odb. na Vareš

Vody je poměrně málo – rozumné minimum (kopce kolem jsou nižší a už bez sněhu). Pod Olovem je málo vody, tak začínáme pod Solunem – ZW-WW I, několik zajímavých míst a úseků WW III(IV). Končíme u mostu odbočky na Vareš (vpravo za mostem pěkné tábořiště). Odtud by to bylo zajímavější - míst WW III, IV a asi i V přibývá a jsou téměř stále. Jenom vody kdyby bylo víc. Na tom spodním úseku se zrovna jelo nějaké mezinárodní vodácké splutí.

PRAČA – z Mesići do Ustiprače pěkný kaňon

12:15 odjezd (2463), Doboj, Derventa

16:00 Slavonski Brod, hranice Bosna/Chorvatsko (2627), Záhřeb, Varaždin

19:45 Mursko Središće, hranice Chorvatsko/Slovinsko (2922)

hranice Slovinsko/Maďarsko

22:45 Buscu, hranice Maďarsko/Rakousko

24:00 příjezd ke Schwarze (3142)

NEDĚLE 30. 5.

SCHWARZA 12 km 1,5 hod

Singerin ® Hirschwang

Pohoda, WW I, úseky WW II, jedno místo WW III. (Gloggnitz 185 cm) Končíme na začátku Hirschwangu u lanovky nad jezem (pod jezem sucho).

10:45 odjezd (3156)

13:30 Hatě, hranice Rakousko/Česko (3332), oběd, Jihlava, Havl. Brod, Chrudim

18:30 loděnice HK (3535)

SUMMARY

na vodě: 12 řek (14 úseků), 219 km

mikrobusem: 3535 km

Všude bylo hodně vody (před měsícem byla v Bosně desetiletá povodeň). Na horách bylo ještě spousta sněhu.

Pozor na časté policejní hlídky (většinou měří rychlost).

Pozor na hady – vyhřívají se na kamenech u řek.

Pozor na miny v Bosně – hlavně kolem Sarajeva a Neretvy.

(aktuální mapa min v Bosně je na www.bhmac.org/problem_mina_mapa.htm )

Kilometráže, průvodce, mapy:

Hory (Durmitor, kaňon Mrtvice, …):

Petr, I. (2003), Hory Balkánu

Řeky

DKV Auslandsführer (1995), Südosteuropa

Mapy

Freytag & Berndt, Bosna a hercegovina, 1:250 000, silniční mapa

Geokarta Beograd (1986), Durmitor, 1:25 000

Geokarta Beograd (2002), Bjelasica a Komovi, 1:60 000

(mapy jsou ke stažení např. na http://moon.valek.net/~valeko/travel/maps.cgi?cp=1 )

JAK TO VIDĚLA KÁŤA

BOSNA A ČERNÁ HORA

19. - 30. 5. 2004

Účastníci zájezdu

Slon Příbram

Filip Hradec Králové

Pepíno Třebechovice p.O.

Káťa Hradec Králové

Jerry HUDYsport

Petr Hradec Králové

Franta Karlovy Vary

Martin Sarajevo

Jirka Pardubice

Libor Příbram

Mamut Příbram

Martin Příbram

Míra Mladá Boleslav

Dana Liberec

Vláďa Praha

řidič Zdeněk Příbram

Ford Transit Příbram

Byl mi svěřen velmi zodpovědný úkol napsat deník z našich cest po zemích Bosny a Černé Hory. Už teď vidím jak na mě od ostatních účastníků prší rozhořčené námitky: takhle to přece nebylo, proč jsi tam nenapsala taky tamto a tak podobně. Předem tedy všechny upozorňuji, že takto si náš výlet pamatuji já. A moje paměť je trochu náladová a ráda si vzpomínky upravuje dle svého, stěžujte si tedy jí a ne mě.

Káťa

19.5. středa, den nultý: Odjezd

Na loděnici se začínáme scházet okolo 18. hodiny. S každým příchozím se zvětšuje hromada lodí, pádel a bagáže. Rychle se ještě pokouším vylepit opěrky pro nohy v mojí nové lodi. Mám ji už skoro dva měsíce a doteď na to prostě nebyl čas (nebo jiná veličina :). Čekání na příjezd autobusu si krátíme porovnáváním, kdo má větší hromadu zavazadel. Potěšilo mě, že toho nemám nejvíc, ale nejskromnější také zrovna nejsem. Brzy doráží vlek zapůjčený Chrudimáky a tak začínáme navazovat. Vlek je stavěný na deblovky a moje a Jerryho krátké lodě mají trochu problémy udržet se na příčkách. Moje to nakonec zvládla s přesahem několika centimetrů, ale Jerryho musí až na horu, kde jsou přidané trubky pro rakev. Konečně přijíždí autobus. Docela pěkný Ford pro 16 lidí + řidiče, ale trochu nás zarazil nápis Plavecká škola, který hrdě nese. Snad to nepředznamenává průběh našeho zájezdu. Seznamujeme se s ostatními – tedy nehradeckými (a okolí) – účastníky zájezdu. Poté nastává nejobtížnější úkol: naložit všechnu bagáž. Naštěstí je na vleku dostatečně velká uzamykatelná bedna, protože autobus nemá téměř žádný prostor pro zavazadla. Bágly obsadily také 2 sedačky, ale protože nás jede jen 14, tak to ani moc nevadí. Nakonec se dovnitř naskládali i lidé. Zjišťuji, že sezení je docela pohodlné, ale prostor pro nohy se nadá nazvat zrovna moc velkým. Také ulička je zarovnaná (například se tu vyskytuje jedna různě se přesouvající kytara) a tak každé vystupování je zároveň stěhovací operací. Konečně odjíždíme z loděnice. Hned za cedulí konec HK Pepíno vytahuje láhev a posílá ji na první seznamovací kolečko, ale už asi po 2 minutách se otáčíme a vracíme na loděnici. U loděnice jsem zastavili, Petr ze dveří zavolal na Janu, že ty klíče nepotřebuje a zase opouštíme Hradec. Zvláštní, ale konečně jsme na cestě a již zmíněná láhev se opět pilně seznamuje. Různě pospáváme a budíme se jen na hranicích. Hned ty rakouské byly zajímavé – postupně jsme museli zastavit u tří závor, asi byly česká, rakouská a EU. Trochu veselo bylo také na obou slovinských hranicích. Do autobusu nastoupila mladá celnice, listovala našimi pasy a vyvolávala nás křestními jmény jako ve škole. Na závěr všechny ještě pečlivě spočítala. Na bosenských hranicích zase chtěli vidět co je ve vleku, ale jinak problémy nebyly.

20.5. čtvrtek, den první: První oťukání

V Bosně nás uvítalo slunce a horko (alespoň v porovnání s počasím doma). Malá charakteristika místní pestré architektury: nově postavené a opravené domy, neomítnuté obydlené domy, opuštěné domy v různé fázi rozestavenosti, domy se stopami po zásahu kulek i něčeho většího a také domy vypálené a pobořené. Vše přibližně rovným dílem. Většina domorodců sedí v křesílkách před domem a pečou na rožni sele nebo jehně, prostě idylka. První zastávka na bosenské půdě je u benzinky. Doplnění pohonu, protažení, snídaně. Ačkoli budova nevypadá nic moc, byly v ní čisté, vykachličkované záchodky, dokonce s toaleťákem. Dál jedeme směrem na Banja Luku.

První řeka, kterou jedeme je Vrbas. Spousta krásně čisté studené vody, široké koryto, tak WW I. Po chvíli je nalevo na kopci vidět malá hradní zřícenina a pak už vjíždíme do kaňonu. Řeka se zúžila více než o polovinu a jak se tam ta spousta vody pokoušela vejít vznikalo mnoho vln a karfiolů. Voda byla hluboká, žádné kameny nepřekážely v cestě, ale náklony to chtělo dávat nejlíp na všechny strany najednou. Občas nějaký vír sebral loď, otočil ji o 360o a zase poslal dál. Letělo to strašně rychle a za půl hodiny už jsme vystupovali. K silnici jsme se museli drápat příkrým svahem pěšinkou lemovanou kopřivami. Čímž byla skvěle završena premiéra mých nových neoprenových kraťas.

Výš proti proudu Vrbasu, hned pod přehradou je peřej Biely Bug, ale když jedeme kolem tak už není voda. Dalším dnešním cílem je řeka Janja. Dokud jedeme podél ní, vypadá to na klidné meandry lužním lesem, ale najednou silnice začne prudce stoupat a řeka mizí v hlubokém kaňonu. Znovu ji zahlédneme až výše jak se cedí skrz les a vesnici po mnoha přírodních stupních. Otáčíme a kousek se vracíme, protože pod vesnicí má být ještě nesjízdný vodopád. K řece se spouštíme z prudkého svahu asi 50-70m, roštím a nějakým vybetonovaným korytem. Chvíli nás Janja mírně pohupuje, pak ale nabere spád a nestačíme valit oči. Místama je to až WW IV. Jeden váleček Jerryho pěkně loupl a vzápětí vyplaval Vláďa. O něco níže se poprvé seznamujeme s místní zvyklostí uklízení aut. Jako určení cesty zaznělo: "Vem to středem, vpravo podél těch tří aut." Pak už ale kaňon končil a my si užívali krásnou přírodu. Končili jsme u nějaké hospody a penziónku. Měli tam velké kryté ohniště s asi 10 rožni. Na třech se zrovna točila prasata. Někdo si jednu porci koupil, byla dobrá, ale ne moc velká a navíc zaplatil 6 EUR místo oznámených 3, asi díky příloze – talíři nakrájených rajčat. Tak jsme raději jeli jinam.

Dalším cílem byla Pliva. Dojeli jsme podél ní až kam to šlo, po asfaltce a dále polňačce. Skončili jsme u malého hospodářství, kde nás na loučce nechali přespat. Malá skupinka hned vyrazila na průzkum. Cesta vedla mezi několika zděnými a dřevěnými baráčky. Dobrá polovina z nich měla u sebe náhon. Pliva díky tomu vypadala dost zajímavě, protože zde nepoužívají jezy, ale podélné hrázky. Asi po kilometru jsme došli k pramenům Plivy. Jsou dva, kousek vedle sebe. Oba tvoří hromada suti, ze které vytéká spousta vody. Pokud by to nebylo o ústa (WW V), dalo by se hned od pramene jet. Potkáváme zde dalšího člověka s foťákem. Petr s ním pohovořil po anglicku a vyzvěděl mnoho věcí. Ukázalo se, že je místní a vytváří webové stránky o kraji. Řekl nám, že před měsícem zde byla největší povodeň za posledních 10 let. Taky nám prozradil, že Pliva má ještě třetí pramen a ten je nejhezčí, vytéká přímo ze skály. Dokonce nám i prozradil, kudy se k němu dostaneme (a také důležitou informaci, že zde v okolí nikdo od války nešlápl na minu).

21.5. pátek, den druhý: Jin a Jang

Jako ranní rozcvičku máme výlet k 3. prameni Plivy. Je to asi 1-2 km za dřevěnými mosty u soutoku hned pod naším tábořištěm. Jdeme, jdeme a řeka najednou teče z druhé strany, asi jsme to přešli. Nakonec jsme pramen našli, ochutnali a důkladně vyfotili. Pak už rychle balíme a hurá na vodu. Nasedáme u posledního mlýna, kousek se houpeme na peřejkách WW II a pak už jen svižně tekoucí hladká voda. V hloubce 2-3 m sledujeme ryby, Pliva je asi nejčistší řekou celého zájezdu. Kocháme se také krásnou krajinou – pastevec se stádem krav, ovcí a koně. Jiný na procházce jen s jednou krávou. Najednou nás v zatáčce překvapil jízek a pak zase chvíli šplouchaly peřejky. Končíme u druhého mostu v Šipovu pro pobavení místních.

Poté jedeme zpátky k Vrbasu okolo strašlivě čoudící továrny. Pečlivé pozorování odhalilo, že továrna skutečně nehoří – kouří se jen z komínů a oheň, který je vidět uvnitř je jen pod komíny v nějakém topeništi. Jedeme proti proudu Vrbasu a prohlížíme další úsek, který pojedeme. Moc se mi do toho nechce, řeka je zde dost špinavá a lemovaná smetištěm. Ale pak jsem zaslechla, že tu mají být tři moc zajímavá místa a tak jsem se překonala. Řeka je vodnatá a pomalu nabírá spád, kameny jsou převážně zalité. Ty tři kaskády jsme prohlíželi, všechny vypadaly dost divoce a nebezpečně, ale všude jsme našli cestu, kde se to dalo sjet v pohodě – válce nedržely a žumpám se dalo vyhnout nebo je projet. Všechny tři byly kousek za sebou, ale s dostatečným bazénkem na vyplavání. Srandy jsme si na nich užili kopec. Na první zaplaval Franta. Uplavalo mu pádlo a tak vzal loď a odešel na silnici k autobusu. Potom eskymoval Jerry na druhé kaskádě, zvednul, ale spadla mu šprajda a byl tam znova. Loď mu uplavala a Petr pak na singlu zoufale pronásledoval tu oranžovou tečku v dálce. Mezitím se práskli Filip s Jirkou na orinoku, jak honili to první uplavané pádlo a přitom ztratili náhradní singlířské. Nakonec se ale všechen materiál našel a pochytal. Poučení pro příště – na tuto řeku si nebrat krátký neoprén – břehy jsou zarostlé roštím a velmi různorodou sbírkou odpadků. Poprvé jsem se zde setkala s červenou páskou s nápisem DANGER MINEN, evidentně připlavala po řece, ale stejně to nebyl příjemný pocit. Poté jedeme ještě kus, peřeje jsou už lehčí, vše se dá jet na oko, ale stále pěkné.

Opět pokračujeme směr Sarajevo. Cestou obdivujeme několik minaretů. Zahlédla jsem i několik muslimských hřbitovů (muslimský hrob má 2 štíhlé vysoké náhrobní kameny, v hlavě a u nohou) – většinou kus louky nebo sadu oplocený ostnatým drátem. Všechny řeky cestou jsou dost špinavé a lemované horami odpadků. Nenajde se tu město, či vesnice jak je známe doma. Žádné centrum, náměstí nebo něco podobného. Všude jen domky porůznu rozházené podél silnice. Většinou stavěné po válce jak se zrovna hodilo. Sarajevem projíždíme po okraji podél letiště. U místní umývárny aut čekáme na posledního člena naší výpravy – Martina. Naproti je další malebně rozstřílený dům a příkopy na obou stranách silnice jsou obehnané tou zajímavou červenou páskou. Někteří si fotí náš autobus, který vlastně parkuje za páskou. Konečně Martin dorazil, během další cesty mluví hlavně on. Už více jak rok totiž pracuje v Sarajevu na ambasádě a tak toho ví o Bosně i Černé Hoře spoustu. Většina podrobných informací v tomto spisku je od něj. Jedeme dál proti proudu Sutjesky k místu, kde budeme zítra nasedat. Dojíždíme až za tmy, okolo desáté hodiny. Podle Martina zde má být hotel s kempem, kde asi nebudeme nic platit. Ale trochu jsme se netrefili a začali vařit přímo před hotelem. Za chvíli přiběhl recepční, že se máme zapsat v recepci, zaplatit a odstěhovat se 300 m níže do kempu.

22.5. sobota, den třetí: Jedna řeka denně je nuda

Ráno trochu sušíme věci a obhlížíme zbytky vybavení kempu (sprchy jsou důkladně vypálené), ale alespoň je tu kohoutek s pitnou vodou. Na Sutjesku nasedáme přímo odtud. Nejprve jsou mírné peřejky mezi štěrkovými lavicemi. Několikrát přenášíme napadané stromy. Na kamenech jsme zahlédli slunící se zmiji což Filip nenese zrovna nejveseleji. Postupně se údolí zúžilo do soutěsky. Teď už se nedá utéct, silnice je daleko a vysoko. Peřeje WW III, zablokované koryto, kličkování mezi kameny, ale vše se dá stihnout a jet na oči. Prohlížíme pro jistotu asi 2-3x, vždy se našla pohodlná cesta. Suverénně tu vítězí Mamut se dvěma rozesmátými čochtany. Jen jedno místo je WW IV, hodně zablokované, veliké kameny, většina přenáší nebo objíždí vpravo "dámskou cestou" přešoupáním přes kameny. Jen tři odvážlivci jedou průskokem vlevo a zvládají to také v pohodě. Pokračujeme kličkováním úzkým vysokým kaňonem. Najednou se svahy sníží jen na 30-50m a je vidět okolní hory a chvíli poté nás kaňon vyplivne do velké řeky Driny (ta začíná o pár km výše soutokem Tary a Pivy). Chvíle odpočinku na soutoku, zdravíme se se třemi rafty místní komerce, z jednoho nás pilně natáčejí kamerou. Pokračujeme dál po Drině. Je to obrovská a hodně vodnatá řeka. Všechno je zde velké – vlny, vracáky, rozhraní, karfioly, musím dávat hodně pozor abych se necvakla. Je mi už dost zima a voda je studená, ale teče rychle a tak cesta utíká. Končíme těsně za mostem (první, který jsme potkali) v Brodu, vlevo je cesta z vody k silnici, kde čeká autobus. Při převlékání a obědu nás zvědavě pozoruje nějaká místní babička, zatímco její kráva se pase okolo.

A protože toho dnes ještě nebylo dost, jedeme k další řece – Ceotině. Je to WW I-II mezi vrbičkami. Po Drině jsem vymrzlá a utahaná a tak ji vzdávám a nejsem sama. Sušili jsme věci, uvařili kafe (Libor mi dal trochu medu na oslazení – je to docela dobré) a kecali. Byla to příjemná odpočinková hodinka, jen ti po vodě přijeli příliš brzo. Tak jsme se sbalili a vyrazili do Černé Hory. Jeli jsme proti proudu Driny po levé straně. To, že občas na cestě chyběl asfalt by ani tak nevadilo, ale na jednom místě byla vzdálenost kol auta a nezpevněného okraje svahu mizícího hluboko dole jen velmi malá. Chvílemi mi běhal mráz po zádech. Ještě, že jsme tam nepotkali nákladní auta a velké zájezdové autobusy, se kterými jsme se pracně vyhýbali o chvíli později. Konečně jsme bez úhony dorazili k soutoku Tary a Pivy. Projeli jsme bosenskou celnicí, přes most (hranice zde vede Tarou), po krátkém zdržení i černohorskou celnicí (kde jsme zahlédli dlouhovousého popa, důstojně hovořícího do mobilu) a můžu si připsat čárku za další navštívený stát. Hned za hranicí se kvalita silnice podstatně zlepšila. Dále jsme uháněli vzhůru kaňonem Pivy. U odbočky doleva dolů (vede k přehradě) jsme zastavili a rozeběhli se na všechny strany jůchat a žhavit fotoaparáty. S Petrem a Slonem jsem vyrazila asi 1,5 km zpátky k mostu. Našli jsme místo, kde by šlo slézt s loděmi k řece – asi jako z hráze na Hameráku, ale 16x delší. Potíž je v tom, že v řece je teď dost málo vody a ten mechový obrost, 3 m vysoký, kam zřejmě pravidelně voda stoupá, byl trochu děsivý. Zpátky k autobusu jsme stopli trochu překvapeného domorodce. Od hráze se vrátila druhá výzkumná výprava. Mluvili s nějakým strážným a prý se asi zítra pouštět voda bude, ale neví v kolik ani kolik, ale bude to hodně. Shodli jsme se, že zde nemá cenu pokoušet osud a vyrazili dál. Silnice nás vedla přes hráz a potom podél Pivského jezera (dlouhé 50 km). Projeli jsme okolo Pivského kláštera, který musel být celý přestěhován, aby neskončil na dně jezera a nakonec zakempovali na krásné vstavačové louce v malém sedle.

23.5. neděle, den čtvrtý: Mrtvice, aneb cesta tam a zase zpátky

Ráno nás opět probudilo sluníčko a samozřejmě Hlasatel. Uvařila jsem si čaj a vyrazila na kopec udělat foto kempu zezhora. No moc to nevyšlo, byl skoro celý schovaný za stromy. Balila jsem pak trochu ve spěchu, ale nakonec jsem se stihla nasnídat i vyfotit vstavače. Kousek dál jsme ještě fotili krajinu a pak už přejezd k řece Morače. Zase jeden nádherný kaňon. Nejprve (přijížděli jsme zezdola) široké údolí a ve dně zařízlá řeka ve slepenci asi 30 m hluboko. Později se údolí sevřelo mezi kolmé skály. Tady bychom se k řece dostali jen slaněním po hódně dlouhém laně (spíše několika). Dojeli jsme až k soutoku Morači s Mrtvicí. Odsud jsme se vydali na pěší procházku kaňonem Mrtvice. Kromě kousku po cestě pro auta se šlo většinu doby po uzoučké pěšině, po kamenech, džunglí, půltunelem ve skále, přes potůčky apod. V žádném případě to není cesta pro někoho, kdo se bojí výšek. Chce to dobré boty, odvahu a vytrvalost. Před koncem kaňonu se musí přeskákat/přelézt/přebrodit - jak kdo má odvahu - Mrtvici na druhou stranu. O kousek výše konečně nalézám ostatní, kteří to nevzdali. Společně se vydáváme dále. Brzy se kaňon rozšířil a my spatřili střechy těch několika roztroušených baráčků. Také ale začalo lehce pršet. Až do vesnice nás došlo 8. Bohužel mezi nimi nebyl Filip, který měl v batohu moji bundu. Naštěstí mi Slon půjčil jeho mikinu a tak jsem docela nezmrzla. Rozdělili jsme se na několik skupin a vydali se na průzkum. Naše skupinka zahlédla domorodce a tak jsme se šli zeptat jestli tu náhodou není hospoda. Krátce a stručně nám odpověděl: "Není." a "Nic neprodám." Tak jsme se vydali zpátky. Petr se Slonem šli napřed. Asi také proto, že Petr chvíli doufal, že by ostatní mohli zatím postavit stany, ale pak si uvědomil, že nepostaví, protože klíče od rakve (ve které stany byly) má u sebe. Já si dala krátkou pauzu v závětří pod převisem, konečně zlikvidovala moji Deli poslední záchrany a pak vyrazila s Jerrym dolů. Jak jsem se nahoru ploužila, sotva popadala dech, opatrně přešlapovala vlhké kameny a občas si říkala, že se nahoru musím dostat i kdybych se měla plazit, tak teď v dešti jsem se nechala Jerrym "táhnout" a dolů jsme skoro běželi. Nahoru mi to trvalo 3 hodiny a dolů 2,5 a to jsme cestou ještě fotili acháty ve skále. U autobusu jsem nafasovala teplý čaj, do něj cukr a rum a hned mi bylo líp. Mezitím přestalo pršet a mohli jsme postavit stany. Při večeři přišel nějaký děda s deštníkem a začal se rozčilovat, že jsme mu stany zváleli louku před pokosením a že jsme se ho měli zeptat, když šel předtím okolo. Slon se mu omluvil a udobřil ho chutným mokem a 20 eury.

24.5. pondělí, den pátý: Trochu se ochlazuje

Ráno lilo a lilo. Strašně se mi chtělo na záchod, ale ne do deště. V tom déšť zeslábl a ustal úplně. Vzápětí se také ozval Hlasatel. Po chvíli se objevil na nebi modrý flíček a za půl hodiny už byla čistá obloha a hřálo slunko. Původně jsme měli Moraču startovat odsud, ale protože stoupla voda raději jsme jeli níž. Podařilo se nám sejít k řece úzkou pěšinkou tam, kde už byl kaňon slepencový. Obrovské kusy skály ve vodě, mírné peřeje, dá se jet na oči. Nebezpečná byla tři místa kus po začátku. Po prohlédnutí prvního jel Petr sám a docela mu to prošlo, my ostatní jsme pracně přetahovali vpravo. Druhé místo o kilometr níže přenášeli všichni, vlevo je vyšlapaná slušná cestička. Třetí místo bylo kousek pod tím a to už jsme jeli téměř všichni. Byl to obrovský válec za kamenem a dal se objet těsně po pravé straně. Dál už byly peřejky lehčí, mávaly s námi hlavně různá rozhraní, kde se stékaly masy vod třeba i ze třech stran. Čochtánky tu ulovili Franta a Jirka. Končili jsme hned za prvním silničním mostem vpravo na štěrkové plážičce, odkud vedla nahoru na silnici pěšinka. Chvíli jsme sušili a využili pohodlného přístupu k vodě k umytí (při mytí vlasů mi skoro umrzla kůže na hlavě).

Pak jsme se vydali k Plavskému jezeru. Cesta vedla přes dvě sedla, otáčíme hlavy ze strany na stranu a obdivujeme panoramata. V jednom městečku jsem si poprvé všimla místního řešení odvodu kouře z tradičních domků – trojúhelníkový otvor ve štítu, ale většina domů už má komíny. Při stoupání do druhého sedla se začíná objevovat sníh i v lese okolo silnice. V sedle kvůli fotografování vybíháme na malý kopeček a hledáme ve sněhu "suchou cestu", protože většinou máme sandály naboso. Vyfotili jsme se pod směrovou tabulí k nejvyšším vrcholům a navštívili místní útulnou občerstvovárnu. Dál jsme sjížděli do údolí Limu. To je prý jediné údolí v Černé Hoře, kde žijí také muslimové, zahlédla jsem ale pouze křesťanské hřbitovy. Mají tu zajímavé náhrobky, většinou ne obdélníkové jako u nás, ale s různými cípy, některé byly pojaty dost velkolepě. Někdy byly doplněny hvězdou, ty prý patří partyzánům z 1. sv. války. V městečku u jezera obdivujeme rozestavěné domy místních bohatců – věž s točitým schodištěm, tak tři patra, oblouková okna atd., ale bohužel jen betonové kostry se střechou. Spíme na břehu jezera u opuštěného zavřeného domu, asi bývalý kemp. Je tu dost chladno až zzzima. Spím ve stanu a flíska ve spacáku to jistí.

25.5. úterý, den šestý: Kontakty s domorodci

Když jsem se konečně odhodlala vylézt ze spacáku, překvapilo mě venku sluníčko. Ještě nemělo moc sílu, ale krásně osvítilo okolní zasněžené vrcholky. Zákonitě následovalo pobíhání bláznivých fotografů kolem kempu (já byla samozřejmě mezi nimi). Rozložili jsme věci na sušení a něco málo posnídali. Dolikvidovala jsem zbytek chleba, neboť dnes se bude nakupovat. Pak už nezbývalo než se sbalit a převléknout do vodáckého, ať už je suché nebo ne. Převlékání tradičně probíhalo v chvatu, protože někteří nestíhají (pojato jako závod mezi Hradcem a Příbramí, jako ostatně i vše ostatní). Je hezky a tak jsem se rozhodla vzít si dnes neoprenové kraťasy a nějak automaticky k tomu jen krátkou moiru a bundu. Toho jsem už za chvíli, když odjel autobus hořce litovala. Vyjíždíme na jezero, prudká zatáčka doleva a už jsme na Limu. Hned jsem zjistila, že voda je ledová, vane studený vítr a to sluníčko zas tak moc nehřeje. Přesto je to moc pěkná řeka. Za městečkem dostala spád a následovaly asi 3 km krásných peřejí WW III. Vody tak akorát, většina kamenů schovaných, vlny, žádné žravé válce. zaplaval si tu jen Franta. Později prahy WW II-III. Končili jsme a převlékali se na náměstí v Murinu. Autobus i my jsme se najednou stali hlavními představiteli dnešního divadla pro domorodce. Obdivovala nás asi dvacítka dětí 9-14 let a z povzdálí přihlíželi dospělí, jeden hned vytáhl foťák, tak jsme si je na oplátku také zvěčnili. Děcka anglicky neuměla, ale trochu pokecala s Martinem, který umí srbochorvatsky, prý mají zrovna prázdniny. Odjeli jsme bez úhony, děcka si poklepala na lodě, ale nic nevzaly. Přejeli jsme do města Berane, kde byl rozchod na nákupy.

Na rozdíl od Bosny se zde nevidí tolik rozbořených a nedostavěných domů a je tu podstatně čistěji. Také města jsou kompaktnější a mívají nějaké centrum, náměstí. Na jednom takovém jsme zastavili v Berane. První pokus byl na poště, jestli neprodávají nějaké pohledy, ale zdá se že nic takového tu neexistuje, neviděla jsem je ani jinde (narazili jsme na ně až v Durmitoru, kam asi jezdí více turistů). Téměř všichni jsme vpadli najednou do nejbližší samoobsluhy a skoro ji ucpali. Prodavačky byly velmi ochotné, samý úsměv a přendávaly nám nákupy z košíku do tašek. Platí se zde v eurech, ceny po přepočtu přibližně stejné jako u nás, něco levnější, něco dražší. Chleba připomíná veku, ale je sytější než třeba v Chorvatsku, je i grahamový a stojí dle druhu 0,12 - 0,60 EUR. Na zaokrouhlení ceny prodavačka u kasy nabídla nějaké cukrátko. Poté jsme se na chvíli posadili u venkovních stolků kavárny. Poručili jsme si kávu, přinesli nám malé koflíčky, plné jen do poloviny, ale obsah byl velmi dobrý a stál jen 0,50 EUR. Z Berane jsme zamířili na další dnešní řeku – horní Taru. Tentokrát jsem nešetřila a navlékla si alutriko i rukavice. Horní Tara je příjemná WW II-III s několika zajímavými místečky. Širší, dost vody, většinou štěrková, sem tam větší kámen, skála a tak podobně. Mamut si tu zase dvakrát popovídal s čochtanem. Nejvíc jsme se vyblbli v jedné zatáčce, kde proud narážel na skálu, vytvořil polštář, hlavní část odtékala doleva a zbytek doprava do zátoky s kolovadlem. Tam se odvážil přejet jen Petr. Potom Martin S. (z Příbrami) jako první odvážně vyjel na polštář a nechal se snést proudem doleva a vzápětí už ho napodobovali i další. Zkoušeli jsme svou odvahu, kdo se nechá vynést až ke skále. Docela jsme se u toho bavili, hlavně když Libora skouslo rozhraní a po druhém nevydařeném pokusu o eskymáka vyplaval. Pravda, omlouvá ho, že má porouchané rameno, ale stejně jsme se nasmáli, hlavně při špičkování, proč nepoužil ten klasický způsob eskymování, který předtím několikrát popisoval.

Další naše cesta vedla k vrcholům Durmitoru. Nejprve horním kaňonem Tary – prý se v jednom místě zužuje nad řekou natolik, že se dá přeskočit a pod tím se projíždí pod převisem, ale jezdit se nesmí, protože je v NP (snad se dá získat povolení, prý to už jel i nějaký Čech). Potom na náhorní planinu. Zvlněná romantická krajina pastvin, tradiční chaloupky, ale viděli jsme i dům typu "pěst na oko". Zase nás zastavili policajti – tady i v Bosně jsou vůbec nějací horliví, kontrolovali nás každý den, někdy i čtyřikrát – tihle nám ale naměřili překročenou rychlost a vyměřili 20 EUR pokuty, Slon to usmlouval na 15. Řidič potom tvrdil, že si nějaké značky všiml, ale že nebyla vůbec čitelná. Já jsem si nevšimla ničeho, ale možná to bude i tím, že ze svého místa vzadu v autobuse nevidím téměř nic.

Spaní jsme měli domluvené na nějaké chatě ve vesnici Žabljak. Chata to byla pěkná, navíc měla sprchu s teplou vodou (nevídaný luxus na tomto zájezdu), ale jet se k ní muselo po prašné cestě dost do kopce. Odbočka k chatě byla do pravého úhlu a tak se musel nejprve odpojit vlek, což byla v prudkém kopci docela zábava. Slon už chtěl volat Chrudimákům jak se vlastně ten vlek odpojuje, když si všiml, že tam je zámek. Chvilka napětí, jestli máme s sebou klíč - máme - a operace byla zdárně dokončena. Večer jsme se slezli do krásně vytopené spodní místnosti. Dana s Mírou zapředli mnohojazyčný (anglicko-německo-srbochorvatsko-český) rozhovor se čtveřicí dalších obyvatelů chaty. Byli to Švýcar z Curychu, dívka ze Sarajeva, která za války utekla do Curychu a teď se vrátila a cestuje po Bosně a okolních zemích a kluk a holka z Albánie. Zároveň kytaristi (Jerry, Libor, Petr a Mamut) rozpálili kytary a rozlil se rozličný alkohol – do skleniček a hrdel, ne na podlahu – a zábava rozhodně nevázla. Svou troškou do mlýna přispěl i majitel chaty, když se mě pokoušel koupit, abych mu tu spravovala internet, dělala manželku nebo něco takového a z nějakého důvodu chtěl obchodovat s Liborem.

26.5. středa, den sedmý: Taková malá procházka po horách

Budíček byl v sedm hodin. Všichni jsme se dobře posilnili, zabalili svačinu, namazali opalovacím krémem, důkladně zavázali boty a okolo deváté vyrazili na túru. Prakticky ihned jsme se rozdělili do několika skupin. Dana s Mírou šli na procházku okolo jezera a do města, Jirka do okolních lesů, Jerry s Petrem vyrazili rychlým krokem dobýt vrchol Minin Bogaz a já šla s ostatními na okružní trasu. Cesta byla docela dobře značena červeným kroužkem, někdy s bílou tečkou uprostřed nebo čárou ve směru cesty. Bylo znát, že nedávno tu cestu někdo prošel a značky čerstvě namaloval. Nad hranicí lesa bylo hodně sněhových polí, na některých svazích i souvislá sněhová pokrývka. Občas sníh ještě schovával značky. V odtátí okolo kamenů bylo vidět, že některé návěje jsou vysoké i 2 metry. Naštěstí byl zmrzlý firn, dalo se po něm dobře chodit bez propadání a zároveň se ve svahu zaseknout nohou proti sklouznutí. To se vyplatilo hlavně při traverzu příkrého zasněženého svahu docela vysoko nade dnem údolí. Tam jsme konečně zahlédli Petra s Jerrym – přelézali po hřebeni na protější straně údolí. Nakonec jsme se sešli u Ledové jeskyně. Dost mě ale zklamalo, že vlastně není přístupná, i v létě se do ní dá dostat jen s lanem. Petr se smál, když jsem přiznala, že s sebou mám baterku. Teď bylo vidět jen hlubokou díru mezi skálou a sněhovou návějí. Tak jsme si alespoň dali oběd a pak vyrazili na zpáteční cestu. Dolů jsme sestupovali jiným údolím, po sněhu s využitím rozličných technik: opatrné sešlapování (já hlavně zezačátku), jízda po nohou, jízda po zadku (propagovali hlavně Pepíno a Libor), klouzavý běh. Nejnebezpečnější byl závěr sestupu, kdy jsme sešli ze stezky a slézali z hodně prudkého svahu mezi stromy, skálou a zbytky sněhu. Všichni ale přežili bez zranění, přibylo jen pár škrábanců, takže to byla vlastně docela zábava. Na chvíli jsme se rozložili na louce a sušili kalhoty a boty. Potom jsme našli cestu a další sestup lesem už byl celkem pohodlný i s malou odbočkou k jezeru, kde Pepíno předvedl oblíbenou kačenku. Na chatu jsme se vrátili okolo čtvrté hodiny a ještě nějakou dobu sušili věci (hlavně vodácké). Jediné co nás zklamalo, že nepřijel domorodec, který nám včera sliboval prodat ovčí sýr. Tak jsme všechno sbalili a vyrazili dál. V městečku jsme ještě nakoupili chleba a na spaní dojeli na místo, odkud budeme zítra startovat Taru. Správa NP Durmitor tu má chatu a venku dřevěné stoly a ohniště. Už včera večer Slon s Petrem domluvili cenu za sjezd Tary u odpovědného člověka v Žabljaku a k tomu dostali zapůjčen klíč od té chaty. Tak se mi poštěstilo podruhé za sebou spát na měkké posteli. Večer zpestřili už jen dva strážci parku, kteří kontrolovali, co tam děláme a jak jsme se dostali do chaty.

27.5. čtvrtek, den osmý: Tohle že je na dva dny?

Jelikož na dnešek je v plánu dlouhý kaňon Tary – 63 km, vstávali jsme už v šest. Už, když jsem mžourající vylezla z chaty, stál tam ten strážce, se kterým Petr a Slon domlouvali splutí. Během snídaně sepsali potřebné papíry a zaplatili. Vyšlo nás to každého na 45 EUR, jeli jsme 2 rafty (5 a 4 lidi) a 2 orinoka. Platí se tu opravdu za vše: sjezd, vstup do NP, pojištění, bivak v kaňonu, filmování, rybaření. Strážce ještě zkontroloval jestli odjíždí správný počet osob a okolo sedmé už jsme byli na vodě. Zpočátku byla docela zima. Sluníčko sice ozářilo vrcholky kopců, ale dole v kaňonu nemělo šanci. Kaňon Tary je dost široký a hluboký, jen někdy se projíždí podle kolmé skály. Měli jsme hodně vody a tak peřeje byly hlavně velké vlny, válcům se dalo vyhnout. Mezi peřejemi jsou dlouhé klidné úseky, ale voda tekla stále rychle a břehy ubíhaly. Průběžně z obou stran bylo mnoho vyvěraček od malých pramínků po mohutné kaskády přes kameny. V polovině kaňonu je na pravém břehu nádherný vodopád padající z kulatého převisu porostlého mechem a tvořící jemnou třpytivou záclonu. Kousek za ním jsme si dali pauzu na oběd. O kus níž jsem ulovila svého jediného čochtana na tomto zájezdu, když jsem velmi stylově a neelegantně zahučela do vody při vylézání z raftu. V poslední čtvrtině jsou asi nejzajímavější peřeje celého kaňonu – dlouhé souvislé úseky skutečně obrovských vln. Dvakrát tu zaplavali Jerry s Jirkou na orinoku a pak se rychle se zoufalým výrazem vyměnili s Petrem a Filipem na raftu. Velmi zajímavě musela vypadat i koupel Pepína a Martina jakožto zadáků našeho raftu. Já to bohužel neviděla, protože jsem byla na háčku a zuřivě pádlovala ke břehu. Končí se na levém břehu za silničním mostem, kousek nad soutokem s Pivou. Úsek, který se v létě jezdí 2 dny jsme zvládli za 6,5 hodiny. Kdyby to autobus nemusel složitě objíždět okolo, možná bychom to zvládli i 2x J.

Vysedali jsme v prostoru mezi celnicemi a tak jsme nejprve jeli zpátky na černohorskou, kde se divili co tam děláme, i když předtím říkali řidiči ať nás přiveze, a tak asi půl hodiny prudili. Na bosenské celnici jsme čekali ještě déle bez zjevného důvodu, ale nakonec jsme jeli bez potíží. Jedeme dolů údolím Driny, přes Sarajevo až na start zítřejší Neretvy. Tady je hodně zaminovaná oblast, máme dost stísněné pocity. My holky máme smůlu, odskočit si za křoví, byť na kraji silnice, se nedoporučuje. Nakonec spíme ve zrušeném kempu jednoho ochotného místního raftaře. Prý si zaplatil odminování, ale nejisté pocity u některých stále přetrvávají. Večer ještě chvíli sedíme u táboráku a pak už hurá do pelechu.

28.5. pátek, den devátý: Bojíme se Ďáblova chřtánu

Ráno se dále šíří stísněné pocity. Podle kilometráže je tu dost těžké místo zvané Ďáblova tlama a kombinace se silně zaminovaným údolím řeky způsobuje, že by hodně lidí rádo nejelo. Petr trochu zoufale a trochu naštvaně přesvědčuje, že o nic nejde, že to bude v pohodě. Nakonec nejede jen jeden člověk. Neretva má ideální stav (podle toho místního raftaře) krásně modré vody. Nejprve projíždíme mezi štěrkovými lavicemi, poté se kaňon zúží do kolmých stěn. Většinou je voda hladká a rychle tekoucí, jen několik míst WW III, které se dají jet krásně na oči. Po krátkém rozšíření je ještě jeden kaňon podobného ražení, ale bez peřejí. Užíváme si výhledu na ohlazené bílé skály s vyhloubenými kavernami a několika vyvěračkami, které vytvářejí vodopády z boku kaňonu. Asi 3 km po skončení kaňonu je poslední trojkové místo. S přehledem sjíždíme středem na oči. Z pravé strany je skok, za nižšího stavu vody může být docela vysoký. Potom se dohadujeme jestli to byla konečně ta Ďáblova tlama a nechápeme, čehože jsme se to tak báli. Navíc jsme cestou potkali dost rybářů, takže to asi nebude tak žhavé ani s tím zaminováním. I když oni asi vědí kudy mohou bezpečně projít (kdoví, jestli ty miny nekladli oni sami a teď se tu schovávají před porybným). Končíme na levém břehu na začátku Konjice (kousek za štěrkovým jezem), silnice tu vede přímo podél řeky.

Odpoledne se vydáváme na prohlídku Sarajeva. Martin nám ukazuje místo, kde zastřelili Ferdinanda, různé tržnice a několik pamětihodností v centru. Velmi pěkná je turistická tržnice s mnoha řemeslnickými krámky v nízkých domcích s dřevěnými vchody. Dají se tu koupit zajímavé suvenýry z války: nábojnice různých velikostí, zdobené tepáním a přeměněné v užitečné maličkosti jako jsou propisky, mlýnky na kávu nebo vázy. V jedné restauraci jsme si dali tradiční jídlo ze skopového masa. Většinou je to stejná směs mletého masa jen v různém tvaru: čevapi – klasické čevapčiči, pljeskavica – placka, sudžuka – párky ve střívku. Vše připravené na grilu přímo v restauraci, k tomu jsme dostali trochu cibule a arabský chléb. V Bosně je oficiální měnou Konvertibilní marka (zmíněné jídlo stálo 4,-, 4,- a 6,- KM), ale v mnoha obchodech vezmou i euro. Obvyklý kurz je 2 KM za 1EUR. Poté co jsme se všichni příjemně nacpali si dáváme rozchod a vydáváme se na další průzkumy. Já jdu s Danou a Mirkem. Prohlédli jsme si ještě několik obchůdků, napili se z historické studny (na dvou místech tu teče výborná pramenitá voda), navštívili křesťanský a pravoslavný kostel (návštěvní hodiny v mešitě jsme prošvihli a navíc nemáme – Dana a já – žádné šátky na hlavu, které jsou povinné) a nakonec skončili v malé hospůdce. Pokecali jsme si s místními taxikáři a ochutnali dobré sarajevské pivo.

Večer přejíždíme k zítřejší řece Krivaje. Slon se pokoušel vyjednat spaní v nějaké vesnici, ale raději mizíme, protože byli ochotní až moc a všichni dost přiopilí. Nakonec spíme kousek nad řekou na plácku u lesní cesty. Ale zřejmě ta cesta až tak nevýznamná není, protože tu stále jezdí nějaká auta. Vždy jedno zezhora a jedno zezdola a opatrně se vyhýbají.

29.5. sobota, den desátý: Kdy už ta řeka skončí

V noci zase pršelo, ráno je zamračené a trochu chladnější. Na Krivaju nasedáme hned pod nocovištěm. Několik lidí se bylo večer na řeku podívat a teď vyhrožují strašlivou peřejí. Peřej tam byla, ale krátká a lehká, Filip pak měl vůči zpravodajům vražedné tendence. Na této řece jsme měli asi nejméně vody z celého zájezdu, pár čísel navíc by rozhodně neškodilo. Přesto jsme se ani zdaleka nenudili. Hlavně zpočátku tu bylo dost pěkných peřejek. Takových krátkých, ale docela prudkých stupňů mezi kameny, většinou WW II-III (IV). Slon a Jerry tu ulovili po jednom čochtanu a Filip hned dva. Později bylo stupňů méně a více oleje, také voda už nebyla moc čistá. Ke konci už mi to připadalo poněkud zdlouhavé. U mostu, kde jsme končili, startoval nějaký místní raftový závod, ale při našem příjezdu po něm zbylo jen zlomené pádlo (viz foto řidič Zdeněk). V cíli toho závodu byl hotový lunapark – kolotoče, stánky, soutěže a podobně.

Pak už vyrážíme směr domů. Hranice celkem bez problémů, maďarská celnice opět provedla prezenci, tentokrát spíše ve stylu vojenského nástupu. V Maďarsku jsme si udělali večeři při romantickém západu slunce u hřbitova. Končíme v Rakousku u řeky Schwarza. Je tu kemp bez placení, ale je absolutně přecpaný horolezci. Jsou tu hlavně Češi, ale i několik Slováků.

30.5. neděle, den jedenáctý: Alpská perlička na závěr

Jako poslední řeku zájezdu jedeme Schwarzu. Startujeme několik km nad kempem. Slunce oslňuje vrcholky hor, ale v údolí je chladno, dost lidí nejede. Dana a Míra toho využívají a půjčují si kajaky. Průzračná voda WW I-II, krásná krajina, vody tak akorát pro říčku této velikosti. Je tu jedno místo WW III: peřej přes kameny a pak ostrá zatáčka doleva. Voda žene na skálu, ale není to moc nebezpečné. Čekáme na Danu, která na kajaku není moc zkušená. Říkala, že to přenese, ale nakonec jela, peřej zvládla, ale u skály ji čochtan ulovil. Byla pak chvíli trochu naštvaná, že jsme na ni nepočkali nahoře. Zbytek plavby pak pilně trénovala průjezdy podél skály.

Pak už konečně vyrážíme domů. Slunce krásně svítí a hřeje a vzduch v autobuse tomu odpovídá. Na česko-rakouských hranicích je půlhodinová fronta a tak si dáváme malou procházku. Další zdržení bylo na benzince hned za hranicí, kde skupina žen, vracející se ze zájezdu od moře, skupovala snad všechny čokolády co tu měli a vytvořila tak dlouhou frontu. poslední zastávkou byla restaurace. Ve 14 hodin už neměli hotovky, ale nemuseli jsme čekat dlouho a jídlo bylo opravdu výborné (a taky pěkně umělecky naaranžované).

Konečně jsme dorazili na loděnici. Zamávali jsme pokračujícím příbramským, uklidili lodě, rozloučili se a pak už se nikdo moc nezdržoval, protože doma lákala vana plná horké vody.