Led(n)ový masochismus

Je neděle 20. ledna a podle kalendáře má být zima v plném proudu. Před pár dny to tak i bylo a plánovali jsme vyrazit na lyže. Teď se však alespoň v Hradci tráva zelená, 10º C a vytrvale prší i na horách. Voda teče úplně všude, takže se nedá nic dělat. Leden, neleden, lyže putují zpátky do skříně a balíme hydro. Ještě v sobotu večer jsme měli v plánu Kamenici. Tam je ale v neděli vody už skoro moc a navíc na ní určitě na jaře ještě dojde. Vyrážíme proto na Labe, kde jsme už nebyli několik let a teče tam hezkých 15 m3. Z Hradce jedeme já s Petrem, Bára a Miki jako řidič. Na místě máme sraz ještě s Jirkou a Ondrou Křivánkovými. Kousek za Hradcem usínám a probouzím se až ve Špindlu. Všude bílo, 1º C a leje. Psa by nevyhnal, na sjezdovce pár bláznů a my se začínáme soukat do neoprénů. K řece se brodíme závějema. Jedeme úsek od přehrady na Kukačku. Vypadá to, že vody je míň, než zmiňovaných 15 m3, ale ještě to jde. Kupodivu mi není vůbec zima, jen ruce mám zmrzlé tak, že pádlo v nich téměř necítím. S každým záběrem myslím na to, že dneska bych vážně nerada eskymovala. Za chvíli tam ale jsem, ani nevím jak. Naštěstí hned zvedám. Hlava mě od té ledové vody úplně třeští, prsty už někde zmrzlé odpadly, ale jinak mi je až nečekaně teplo. Poctivě se vyhýbám každému místu, kde by to mohlo i jen trochu cákat a možná právě proto jsem tam za chvíli zas. No, tak to už se mi dlouho nestalo. Ale Bára zvedá taky, tak to mě trochu uklidňuje. Domlouváme se, že druhou jízdu dáme až bude trochu tepleji a teď pojedeme mrznout ještě na Jizeru. Cestou v autě se krásně zahříváme, ale o to horší je z něho Na Mýtě vystoupit. Lidi si nás nevěřícně fotí. Jizera má krásnou vodu (35 m3), takže rychle na ni, než si to pro samou zimu rozmyslíme. Na vodě se potkáváme s ještě jednou partou vodáků a Pionýrama. Voda má sílu. Vlny, válce, musíme opravdu pádlovat, vylehávat, takže na nějakou zimu nezbývá čas. Jedno špatné vylehnutí a už jsem zase hlavou dolů. No nic, alespoň nevyjdu ze cviku. Najednou vidím, jak tam padá i Jirka. Zvedá jednou, podruhé a už plave. Tak to mu teda fakt nezávidím. Koukám na něj a ne před sebe a už tam jsem podruhé (teda vlastně celkem POČTVRTÉ). Zvedám, a doufám, že už to dneska bylo fakt naposledy. Jirka i loď jsou úspěšně vyloveni a můžeme pokračovat. Přenášíme Ostrov a od něj dál už to není takové splachovadlo. Je čas si jízdu pěkně vychutnat a užít. Končíme u jezu ve Vilémově. Tady se o zpestření postaral pro změnu Ondra. Špatně si vytáhl loď na břeh a ta mu po sněhu sjela zase zpátky. Než jsme se vzpamatovali, proplavala jez a pokračovala dál. Ze břehu se jí chytit nepodařilo. Ondra si navíc narazil koleno, tak Petr skáče do lodi a vydává se na stíhací závod. Jirka vyráží za ním. My ostatní se už strojíme do suchého. Loď se nakonec chytit podařilo. To má ale někdo štěstí. Na další řeku už naštěstí není čas. Takže nezbývá než navázat a vyrazit domů. Třeba to za týden zase poteče. Mohlo by být ale teplejc.

Jana

foto: Miki