FOTOALBUM      DENÍČEK      MAPA


KYRGYZSTÁN

 23.8. - 7.9.2008

 

Tak je to tady. Někdy před více než rokem vznikl nápad, že bychom mohli vyrazit do Kyrgyzstánu. Z roku byl najednou půl, několik měsíců, týden a už je sobota 23.8. dvě hodiny ráno a my stojíme na letišti v Mnichově. Je nás celkem 13: Slon, Kuba Slon, Petr, já, Skalouš, Zdeněk, Hóďa mladej, Hóďa s….. (teda Honza a Jirka), Ondra a Jirka Křivánci, Libor, Mamut a Petr Nepovolný. Letíme s Turkish Airlines do Istanbulu a odtamtud do Biškeku. Letadlo nám letí v 10:30. Balíme bagáž a snažíme se alespoň trochu spát. V osm se přesouváme na check-in. V kanceláři ještě platíme za přepravu lodí. Objevují se první nesrovnalosti. Z německé agentury jsme měli cenu 40 Euro / Kajak pro Strecke. Turci ale rozlišují dopravu po Evropě a mimo Evropu. Takže chtějí 40 Euro za úsek Mnichov – Istanbul a dalších 20 Euro za Istanbul – Biškek. Nezbývá nám, než to zaplatit, hlavně když tam ty lodě doletí, říkáme si. Než jsme to ale vyřídili, vytvořila se na check-inu slušná fronta, která postupovala dost pomalu. Když jsme přišli na řadu, pochopili jsme proč. Chlapík zadal do počítače Vondrášek a vyjel mu Skála, zadal dalšího a zase Skála. Vypadá to, že Skalouš zabere celé letadlo…. Kam se poděla německá dokonalost a přesnost? Před třemi lety jsme letěli z Mnichova do Chile a nemělo to chybu – odbavení lodí bez problémů, všechno klapalo. Holt Turkish  Airlanes potažmo Lufthansa není Iberia. Nakonec už ale sedíme v letadle a koukáme, jak nakládají zavazadla. Na vozíkách jsou i naše lodě. Tak to je dobrý, říkáme si, i když chlapíci, co to nakládají, se netváří tak, jako by se to tam mělo všechno vejít. A taky že nevejde. Za chvíli za námi přijdou, že naše lodě jsou moc velké a už se jim tam nevlezou. Co naplat, že jsme jejich přepravu měli nahlášenou asi tak půl roku dopředu. Z jedenácti jich naložili čtyři a zbytek prý poletí příštím letadlem. Jsme z toho dost přepadlí, ale co můžeme dělat. Znamená to pro nás minimálně den ztráty a zbytečného trčení v Biškeku. Let probíhá hladce, místa na nohy je dost a jídla taky. Let Mnichov – Istanbul trvá asi dvě hodiny (cca 1600 km). V Istanbulu máme dvě hodiny čas. Dáváme si v bufetu vodu a dva sendviče za nekřesťanských 350 Kč a letíme dál. Istanbul – Biškek, 4000 km, necelých pět hodin letu. Celkem tedy sedm hodin a 5500 km. V Biškeku přistáváme ve dvě ráno. Bágly máme všechny, z lodí dorazila jen moje, Kuby, Ondry a Jirky K. Řešíme nedošlé lodě, ale v kanceláři Turkish  Airlanes s nimi není moc řeč. Říkají, ať přijdem zítra v noci, že snad přiletí, že když se nevešly, tak se holt nevešly a jestli se nám to nelíbí, že jsme sem neměli létat. Mluví jen rusky, takže domluva jak s Tatarama. Nakonec z nich vylámeme aspoň potvrzení, že lodě nedošly, ale jde to ztuha. Před letištěm už na nás čeká auto se šoférem. Šofér se jmenuje Kosťa a auto je ZIL 131. Taková avie na terénních kolech. Oproti avii se ale tady dají otevřít okýnka, na druhou stranu tu není mluvítko do kabiny k řidiči. To však velmi brzy nahrazujeme naším skvělým vynálezem – digitálním ukazovátkem. Prostě kus klacku, který dosáhne akorát na okýnko u kabiny a stačí ho u nás jen vystrčit z okna a na Kosťu zabouchat. Ten reaguje okamžitě. Někdy zastaví ještě dřív, než stihneme ukazovátko zase schovat.

 

Neděle 24.8.

Dospali jsme kousek od letiště. Ráno každý povinně vyfasujeme od Zdeňka denní příděl „bifidusu“, aby se nám vyhnuly  všemožné střevní nepříjemnosti. Jak se později ukázalo, příděl byl buď malý, a nebo neúčinný, protože kromě silných jedinců jako třeba my s Petrem a pár dalších, se posrali snad všichni, někteří i vícekrát. Viď, Martine….

Jedeme do Biškeku vyměnit peníze a nakoupit jídlo. Dojmy z Biškeku: Je to pěkně hnusný město – samé ruské paneláky, monumenty, bordel, nikde nic zajímavého. Martin si krátí chvíli pokřikováním z okna na místní děvčata. „Děvočka, pochodí k nam, my těbjé dajóm bombóny.“ Žádná ale nereaguje. Jedeme kousek za Biškek k řece Alamedin. Je to celkem z kopce, úzké koryto, žádné klidné místo, vracáků poskrovnu, voda valí pěkně rychle. Začíná se u mostu nad vesnicí Arašan, kde to je WW IV, pak obtížnost klesá na III – II. Plánovaný úsek je dlouhý asi 3 km, poté následuje dost ošklivý katarakt IV – V. Ti co mají lodě se chystají na vodu, ti ostatní jsou při pohledu na valící se masu skoro rádi, že jim lodě nedorazily. Marně hledají, co o tom píše Petr v programu, ale ten je „uklidňuje“ slovy, že to je tak lehká řeka, že ji do programu ani nedával. Já půjčuju svůj kajak Petrovi. Souká se do mého hydra. Vypadá docela komicky a dokonce se i trochu bojí. Moje neoprenky si musí k nohám přilepit tessa páskou, protože noha dvanáctka se do bot šestek fakt moc nevejde. Přicházejí místní a děti si zkouší kajaky. Kluci jdou na vodu. Po břehu je nestíháme. Je to vážně kvapík. Jirka K. se vyhýbá Kubovi, který eskymuje a padá tam taky. Vypadává z lodě a plave. A plave dlouho. Se Slonem skáčeme k místním do auta, protože pěšky nemáme šanci a Kosťa je někde vzadu, a začíná stíhací závod. Jirka plave chvíli nohama napřed, chvíli hlavou napřed, chvíli pod vodou. Po více než půl kilometru se mu daří vydrápat se na břeh. Je slušně dobitý. Kuba s Ondrou se snaží chytat loď, ale dostrkat ji do nějakého vracáku je nemožné. Skoro žádný tam není a voda má strašný tah. Petr zůstal kdesi vzadu a má dost starostí sám se sebou. Běžíme se Slonem a jedním místním po břehu. Ondrovi se po několika pokusech a skoro dvou kilometrech podařilo přidělat loď na házečku, kterou mu Slon předtím hodil a na posledním možném místě před nesjízdným kataraktem ji dostat na břeh. A to hlavně díky Kyrgyzovi, který pro ni obětavě skočil do vody. Zájemci o druhou jízdu nejsou. Vracíme se tedy přes Biškek zpátky někam k letišti, protože v noci musíme pro zbylé lodě. Snad přiletí. Cestou míjíme jednu ošklivou bouračku. Na silnici mrtvá ovce, kousek vedle ohořelé auto a venku leží chlap, dolní část těla celá zkrvavená. Sanita zatím nikde, nějací lidé jsou u něho. No, nic moc. Ale to ještě netušíme, co nás čeká večer.

Místo na spaní nacházíme u zavlažovacího kanálu na pastvině. Krávy už odcházejí, tak se jdeme utábořit my. Vaříme a pomalu se chystáme na spaní, protože po dvou víceméně probdělých nocích toho má každý dost. Už je šero a najednou koukáme, že nad námi letí letadlo. A dost nízko, letí směrem k nám a nějak se motá. Pak se ale stáčí pryč. Když je na obzoru, najednou strašný rachot, rudá záře a výbuchy. Ono to snad spadlo??!! Dlouho se nic neděje, jen do oranžova zbarvený obzor. Pak začnou houkat sanitky a jezdit tím směrem hasiči, vyprošťovací technika apod. Trvá to skoro celou noc. Zase toho moc nenaspím a v hlavě se mi honí všechno možné. Kdo tam asi letěl, taky to mohlo spadnout na nás, … Kluci v noci odjíždějí na letiště. Vrací se ráno. Lodě máme naštěstí všechny. Aspoň nějaká dobrá zpráva. Taky se dozvídáme, co to bylo za letadlo. Jedna místní společnost letěla z Biškeku do Iránu. Na palubě bylo asi 100 lidí, 20 snad přežilo.

 

Pondělí 25.8.

Ráno balíme a jedeme opět do Biškeku. Už ho máme plný zuby, ale chceme ještě zkusit vyreklamovat pozdě došlé lodě a to jde jen v hlavní kanceláři Turkish  Airlanes. Není s nimi ale žádná řeč. Prý můžou dát jen 25 dolarů tomu, komu zavazadla došla pozdě. Všech sedm lodí je ale napsaných na Zdeňka. A oni si nenechají vysvětlit, že to jsou lodě sedmi lidí a mělo by to být tudíž 7 x 25. Vzdáváme to. Budeme to muset vyřešit po návratu až na letišti v Mnichově. Pak už jedeme z Biškeku konečně pryč na nějakou vodu. Cesta ZILem je pěkný kostitřas. Kolem druhé odpoledne ale konečně přijíždíme na místo, kde budeme začínat. V plánu je na rozjetí řeka Čong-Kemin. Celkem slušně to valí, bílá ledovcová voda, cestou jsme viděli jeden velký válec přes celou řeku, hodně z kopce, bez vracáků. Pořád nevím, jestli mám jet už odsud, nebo až níž pod soutokem s řekou Ču. Nakonec to vzdávám a nasedám až níž. Přeci jenom jsem tři noci moc nespala a zatím vesměs ne moc veselé zážitky, tak k nim nechci přidat ještě další. Je nás takových víc. Z vrchu jich jede pět, my ostatní nasedáme po asi 5 km u mostu pod soutokem s řekou Ču a jedeme 23 km po Ču. Je to taky paráda. Není to nijak těžké, pěkné vlnky a pohoupání, občas úsek na odpočinek. Ideální WW II - III na rozjetí. Spíme na plácku u silnice a vypadá to, že trochu sprchne. I když někteří tomu nevěří, protože všude kolem je sucho, jako by tu nepršelo tak 100 let.

 

Úterý 26.8.

Přejíždíme k hornímu úseku řeky Ču. Na programu je Boom Canyon (WW III - IV). To je ale psáno při cca 50 – 60 m3. Nám teče podstatně méně, ale i tak pohled na řeku, navíc z výšky, slibuje, že se určitě nudit nebudeme. Průtok je regulován elektrárnou. Podle mokrých kamenů tady teče někdy i víc, ale nám bude stačit to, co je. Nasedáme asi 3 km nad kaňonem, kde je voda nádherně čistá. Míjíme místní raftaře. Začátek je flat water, občas nějaká vlnka, ale vjezdem do kaňonu začíná dvacetikilometrová nepřetržitá peřej WW III s místy IV. Je to paráda. Vlny, válečky, kličkovačka mezi kameny a to všechno v jednom kuse. Občas voda někoho i vytrestala (Mamuta 1x, Libora 3x). Libor si tu zadělal na pěkné problémy se svým vyhazovacím ramenem. Zapomněl si vzít ortézu, ruka prochladla, takže když se 2x pokoušel zvednout, asi si ho načnul a při třetím prásknutí bylo rameno skoro venku. Končíme u mostu pod soutokem s Čong-Kemin tam, co jsme včera začínali. Přijíždějí kluci z místní vodácké cestovky a sondují, za kolik bychom prodali naše vodácké vybavení. Zdáme se jim ale moc drazí.

Balíme a přesouváme se proti proudu Ču přes Balykči po severním břehu jezera Issyk –Kul směrem na Karakol. Podél silnice jsou jurty a místní zde prodávají med, kumys, takové bílé koule z kobylího mléka, sušené ryby z Issyk-Kulu a bobule rakytníku. Zastavujeme a jdeme omrknout jurty. Zvou nás i dovnitř. V porovnání s tím, jak to vypadá okolo jurty (prach, bordel), je vnitřek čistý a uklizený. Před jednou jurtou sedí paní s chlapečkem starým asi jako náš Mates. Dáváme mu bombony a dostáváme kumys – zkyslé kobylí mléko, lehce alkoholické. Přemáhám se a piju to, ale že bych to musela mít denně, to tedy ne.

Pokračujeme dál podél jezera. Issyk – Kul je údajně druhé největší horské jezero na světě (po jezeru Titicaca). Leží ve výšce 1600 m n.m., délka 180 km, šířka 60 km, hloubka 700 m. Je to bezodtoké jezero, takže je trochu slané, ale téměř jsme to nepoznali. Na severní pobřeží se dříve jezdil rekreovat skoro celý Sovětský svaz. Po oddělení od SSSR věhlas rekreačních středisek upadl a teď se tu snaží turistický ruch znovu obnovit. Je to taky jediný způsob, jak sem dostat nějaké peníze, protože jinak tu vůbec nic není. Na některých místech se staví, nebo už jsou postaveny nové hotely a bungalovy, ale je to luxus obehnaný plotem. Za ním většinou zase všudypřítomný bordel, i když ne takový jako v Biškeku a okolí. Jak jedeme podél jezera dál na východ, je vidět, že tu víc a víc prší a krajina přechází z depresivní šedě do pěkné zelené, začínají stromy a hned je pohled z okna veselejší. Místo na spaní nacházíme v lesíku u jezera. Konečně pěkné tábořiště.

 

Středa 27.8.

Ráno dávají někteří koupačku v jezeře. Čeká nás dneska dlouhý přejezd přes Karakol, průsmyk Čou-Ašuu (3 822 m n.m.) k řece Sary-Džaz, kde budeme dva dny. Je to téměř opuštěná oblast již kousek od hranic s Čínou. Pouze pár pastevců roztroušených po horách, jinak nikdo. V Karakolu dokupujeme na bazaru zásoby. I to je celkem zážitek  Na obřím place je stánek na stánku. Koupit se tu dá vše od potravin, přes spotřební zboží až po nové i použité hřebíky. Ale když člověk hledá, kde by nakoupil sýr a už půl hodiny se motá mezi stánkama s matičkama, zas taková zábava to není. Jinak ceny tu jsou jako u nás a levnější. Např. ovoce a zelenina stojí pár korun. Každý večer si proto dopřáváme saláty a meloun.

Z Karakolu stoupáme do hor. Příroda tu je podobná jako někde v Alpách. Potkáváme skupinu Němců, kteří jsou zde také na vodě a sjíždějí už ze sedla dolů. Sdělujeme si zážitky a sondujeme od nich jaké jsou řeky, na které chceme zítra a pozítří jet. Je mezi nimi dokonce i jeden Slonův známý, který bydlí kousek od Příbrami. Svět je malý …

Děláme krátkou zastávku u pastevců. Paní nás zve do jurty na kumys a sýr. Dětem dáváme bonbóny. Žijí tady v horách od května do srpna a pasou koně a krávy. Už se ale chystají dolů do Karakolu, protože za chvíli přijde do hor zima. Cestou na sedlo slavíme v ZILu přibývající výškové metry: 3000 m n.m., 3500 m n.m.,…. Vodka teče proudem a chlapi strašně prdí. Trpím. Na sedle je pěkná kosa. Rychle pár fotek, když už jsme tady a zase honem do zadýchaného ZILu. Spíme na planině u řeky Sary-Džaz, kterou pojedeme zítra. Všude kolem nádherné kopce, pasoucí se koně, ale taky o dost větší zima. Zatím nejkrásnější tábořiště.

 

Čtvrtek 28.8.

Ráno máme namrzlý stan. Sluníčko už ale začíná svítit i na nás, takže vstávání je hned veselejší. Balíme a jedeme po proudu Sary-Džaz, abychom se podívali, který úsek pojedeme. Je to velká široká ledovcová řeka ve výšce 2800 m n.m.. Na první pohled taková flat water for all. Pak se silnice od řeky odklání a ta se zařezává do soutěsky. Tam asi něco bude … Pod soutokem s Keolju už vede cesta opět podél vody. Pořád to nevypadá na žádný extrém – vlnky, válečky, hezké pohoupání. Kus za domkem s modrou střechou ale přichází další soutěska a v ní jedno ošklivé místo, před kterým nás varovali i Němci. Obří šutr přes ¾ řeky, nepříjemně to na něj valí, za ním velký válec. Taková poctivá WW V. Přenést to nejde a zastavit nad tím taky ne. Je jasné, že tento úsek už nepojedeme. Dojíždíme po cestě až do Enilčeku. Dřív tam byla vojenská posádka a těžilo a zpracovávalo se tu olovo. Dnes je to téměř opuštěné město s pár obyvateli, vzdálené jen 50 km od čínské hranice. Do oblasti je potřeba povolení, ale zatím nás nikdo nekontroloval. Do Sary-Džazu zde přitéká řeka Enilček. Asi 20 km podél ní proti proudu je možné ještě dojet autem a tam odtud pak létají vrtulníky do základního tábora pod Pik Pobědy (7 439 m n.m.) a Chan-Tengri (6 995 m n.m.).

Vracíme se zpátky a na vodu nasedáme asi 4 km nad odbočkou na průsmyk. Už samotná cesta je trochu (teda trochu víc) drama. Břeh řeky je hodně podemletý. Chvíli jedeme se ZILem po převisu přímo nad vodou. Skoro větší adrenalin než na vodě. Jediný kdo je naprosto klidný je řidič Kosťa. Cestu zpátky absolvujeme naštěstí po vodě. Pauzu si dává jen Libor, který léčí svoje vyhazovací rameno. Hned za zatáčkou je jedno laškovnější místečko, kde Malý Hóďa rozehrává sérii čochtanů. Plave, o něj se zvrhává Mamut a o Mamuta Jirka K. Ten sice zvedá, ale rozkládá se mu přitom pádlo, padá tam znovu a už jde ven. Já z toho vyvázla sice jen s eskymákem, ale hlava pěkně zebe. Dál je to takové příjemné pohoupání, široká vodnatá řeka WW II-III. Cestou děláme zastávku a jdeme se podívat na bývalý hřbitov. Hroby jsou takové mohyly a nebožtíci v nich jsou pochováni vsedě a oplácáni hlínou. Pokračujeme dál. Zajímavý úsek přichází poté, co řeka vtéká do soutěsky. Pěkný katarakt III-III+ a těsně před soutokem s Keolju místo III-IV. Válec šidíme vpravo (akorát Ondra to jede na komoru), hop, vlny, trochu to valí na skálu. Pokračujeme ještě asi 5 km. Na konci je ještě jedno pěkné místo. Takový slalom mezi velkými balvany. Po 20 km je však čas tak akorát skončit – na začátku soutěsky s oním ošklivým místem.  Vylézáme, navazujeme a jedeme tábořit. Bivakujeme na krásné planině uprostřed hor. Večer má Libor poutavou přednášku o konvertibilitě kyrgyzské měny (SOM) vůči EURU s řadou názorných příkladů (konvertibilita manželky apod.). Poté následuje KONEČNĚ i krátká hudební produkce.

 

Pátek 29.8.

Ráno nás přijíždějí kontrolovat pohraničníci. Vše v pořádku. Jedeme na řeku Keolju. Počasí se lehce zkazilo, ale zatím nic dramatického. Cesta ke Keolju je opět tak trochu rallye, ale Kosťa má odvahu. Nám ostatním však v závěru dochází, takže ho přesvědčujeme, že tam dolů k řece už fakt jezdit nemusí, že si to doneseme. Keolju je menší ledovcová říčka, vody dost, tak WW III, v závěru III+. Martin to nazval takovou nekončící Čeňkárnou. Voda je ale ŠÍLENĚ ledová. Ruce mi mrznou celou dobu. Jedeme asi 12 km a pak ještě 5 km po Sary-Džazu. Končíme tam co včera. Počasí se začíná kazit víc a víc. Vrcholky kopců jsou už v hustých mracích. Rychle tedy navazujeme a vydáváme se zpátky přes průsmyk do Karakolu. Cestou prší, chvílemi i sněží. Cesta je sice samé drnc, drnc, ale aspoň je v ZILu hezky teplo. V Karakolu přespáváme na základně agentury Turkestan Travel, co od nich máme půjčené auto. Po týdnu se jdeme osprchovat, ale až v osm, protože to pouštějí v celém Karakolu elektriku a teče teplá voda.

 

Sobota 30.8.

Celou noc pršelo. Na to, že máme dneska jít na tři dny do hor, tak nic moc. Ale vypadá to, že se počasí začíná umoudřovat a bude hezky. Jdeme na bazar dokoupit zásoby. Stavujeme se i na poště poslat pohledy. Došly jim ale známky a budou prý až pozítří. Tak jim tam necháváme peníze a doufáme, že to pošlou. Pak už hurá vzhůru údolím řeky Džety-Oguz k výchozímu místu na trek pohořím Terskej Alatau. Původně jsme mysleli, že Džety-Oguz také sjedeme, ale není to nic moc. Poměrně úzké koryto, skoro žádný vracák, všude podél břehů keře s větvemi až do vody. Navíc se řeka často větví do několika ramen a těžko říct, jestli bychom trefili to správné. Horní úsek je zas hodně z kopce, spousta šutrů. Kosťa nás tedy vyváží proti proudu co to jde. Jízda je opět zkouškou našich nervů. Před každým mostkem se modlím, aby to těch pár prken vydrželo. A že těch „mostků“ je!  Dojíždíme do výšky 2800 m n.m. a dál už to nejde. Balíme tedy batohy na tři dny a vyrážíme po svých. Počasí se opět zkazilo. Začíná drobně pršet, ale jsem skoro ráda, že nemusím absolvovat cestu ZILem zpátky. Tento zážitek si nenechává ujít Honza H., Ondra a Mamut, které schvátily různé choroby a bolavá kolena a budou se tedy tři dny kurýrovat v Karakolu.

Před jednou začínáme stoupat. Cesta se klikatí podél vody a je dost rozblácená. Potkáváme ještě asi dvoje pastevce. Varují nás, že nahoře napadl včera první sníh. Potkáváme také jednoho Francouze, která schází ze sedla proti nám. Jde v kraťasech a botaskách. Šlapeme pořád nahoru a pořád prší. Les pomalu ustupuje, už jsou jenom louky a na nich polodivocí koně. Pak už nejsou ani koně, jenom hory a my. Kolem páté docházíme do výšky asi 3500 m n.m. a na loučce stavíme stany. Na chvíli přestává pršet, mezi mraky vykoukne sluníčko a okolní kopce. Vaříme spoustu čaje, polévku a kaši se salámem. Pak začíná zase pršet, tak zalézáme všichni do stanů a se slepicemi usínáme.

 

Neděle 31.8.

Vstáváme v 5:30. Chceme vyjít brzy ráno, protože dopoledne je ještě naděje, že by mohlo být hezky. Alespoň podle zkušeného horala Jirky K. Šlapeme do sedla Teleti, kam to máme už asi jen 300 výškových metrů. Po osmé jsme tam. Počasí nám zatím přeje, obloha skoro bez mráčku a okolní kopce jak na dlani. Libor má dokonce ještě dost sil i na to, aby nám předvedl gorilího samce při námluvách. Ze sedla sestupujeme do doliny Karakol. Sestup nám zpříjemňují svišti, kterých je všude kolem plno. Dolů do doliny se dostáváme kolem poledne. Jíme, sušíme stany a odpočíváme. Pak pokračujeme podél řeky Karakol k bývalému základnímu táboru pro výstup na Pik Karakol (5281 m n.m., nejvyšší v oblasti). Dneska tábor připomínají jen polorozbořené hajzlíky. Brodíme jeden z přítoků Karakolu a nastupujeme do doliny Kurgaktor. Čeká nás výstup z asi 2500 m n.m. do zhruba 3000m n.m. Stezička se klikatí vzhůru smrkovo-jedlovým lesem. Pak následuje úsek přes suť a dolů k malému jezírku s bivakem Sirota. Místo je to nádherné. Přicházíme sem kolem třetí. Vaříme a stíháme to akorát. Obloha se zatahuje a začíná pršet. Co pršet, padají kroupy jak hrachy a je pěkná bouřka. Jirka K. si zaslouží pochvalu za to, že nás ráno tak brzy vyhnal. Vyjít déle, chytla nás ta čina na cestě. Asi za hodinu to přestává, všude kolem samé kroupy. Chvíli povídáme, kvůli Liborovým přisprostlým poznámkám vylévám polívku na károšku a spacák. Taková škoda! Zima nás ale opět zahání do spacáků se slepicemi.

 

Pondělí 1.9.

Vstáváme v 5:30, oklepáváme ledovou krustu ze stanů a před sedmou vyrážíme. Čeká nás osmihodinový pochod a hned na začátku ostré stoupání k jezeru Ala-Kol (3530 m n.m.). Cesta se klikatí mezi šutry, místy lezeme skoro po čtyřech, kameny jsou chvílemi pěkně kluzké. Někteří borci z naší party jdou stále i v tomto terénu s trekovými hůlkami. To nechápu, já bych se určitě přizabila. Vzápětí se to stává Hóďovi, který se spoléhá víc na hůlky než na vlastní nohy, klouže po ledu a naráží si koleno a kotník. Zbytek cesty pajdá tak, že by se za to nemusela stydět žádná babička. K jezeru Ala-Kol jsme dofuněli kolem deváté. Je nádherně zelenomodré, zaříznuté uprostřed skal. Bivakuje tu skupina Rusů odněkud ze Sibiře. Dávají nám rýži s masem, co jim zbyla od snídaně. My jim za to ukazujeme mapu. Žádnou totiž nemají. Prý u nich nejsou. Stoupáme dál do sedla Ala-Kol (3920 m n.m.). Je to fuška, ale v jedenáct jsme tam. Sice tu šíleně fičí, ale všechny okolní pětitisícovky máme jako na dlani. Vidíme dokonce i Chan-Tengri, ta má skoro sedm tisíc. Sestup dolů je neméně náročný jako výstup. Suťovisko nám ujíždí pod nohama. Pak už následují louky s volně se pasoucími kravami a koňmi. Jirka H. se belhá čím dál víc. U první jurty mu proto Slon domlouvá s pastevcem za pár SOMŮ svoz dolů do údolí k lázním Arašan, kam má přijet i Kosťa.

Než doráží ZIL, dáváme léčivou lázeň v termálních pramenech (200 SOM). Voda má asi 40°C a je to paráda. Táboříme kousek pod lázněmi na krásném palouku uprostřed lesů a hor. Největší adrenalin z celé túry byla právě cesta ZILem na toto tábořiště. Kosťa je neuvěřitelný šofér a my si upravujeme měřítko o tom, co všechno se dá ještě projet. Večer děláme konečně táborák, vytahujeme kytárku, slavíme Kubovy 15. narozeniny a protože Libor se pořád ptá, jestli jsem o něm napsala něco hezkého, píšu, že hrál moc pěkně na kytaru. A myslím to upřímně.

 

Úterý 2.9.

Ráno balíme a pokračujeme v adrenalinovém sjezdu do Karakolu. Padá na nás kus skály, ale ZIL, my v něm i lodě na něm to přežíváme bez úhony. V Karakolu doplňujeme zásoby a vyrážíme podél jižní strany jezera Issyk-Kul k řece Barskoon. Nemá vodu, takže místo ní dáváme koupačku v jezeře. Spíme u řeky Ču kousek pod přehradou. Večer nám zpestřuje Zdeněk svojí skvělou přednáškou o trudomyslnosti.

 

Středa 3.9.

Přesouváme se k horní Ču, která se na tomto úseku jmenuje Džuan-Aryk. Z auta nevypadá, že by to mělo moc vody a bylo to bůh ví co. Soukám se do neoprenu s tím, že když už jsem tady, tak to teda pojedu. O to větší překvapení je na vodě. Začínáme u mostu pod vesničkou Sary-Bulak. Kousek za začátkem přichází pěkná trojková peřejka. Pak následuje asi 5 km WW I a pak to začíná. Úseky II, III, IV, které se střídají na zbývajících 15 km. Na oddech není moc času. Prostě paráda. Poměrně záhy následuje odlovení Malého Hódi, který s Mamutem a Liborem vzápětí končí. Chybí morál a Liborovi se ozývá i jeho vykloktané rameno. Peřeje jsou fakt výživné. Kličkovačka mezi šutry, přes které valí voda. Krásná technická III-IV bez nějakých větších záludností. V jednom průskoku mezi šutry mě padající voda zašlapává pod hladinu. Kluci na barace, kteří jedou za mnou, chvíli nechápou, co se děje, protože jim před očima mizím a po chvíli se zase vynořuji.

Spát jedeme k jezeru Song-Kul ležícímu ve výšce 3000 m n.m. Je jedním z přírodních nej Kyrgyzstánu. Leží na náhorní plošině obklopené horami. Kolem jezera se rozprostírá neskutečná rovina. Vidět je na kilometry daleko. Občas se někde objeví jen jurta a koně. Ne všude se dá dojet až k jezeru, protože kolem něj jsou na mnoha místech bažiny. Bivakujeme někde na jeho jižní straně. Chtěli jsme dojet až na břeh, který vypadal kousek. Ve skutečnosti jsme ale pořád jeli a břeh byl stále stejně daleko. Tak jsme to nakonec vzdali.

 

Čtvrtek 4.9.

Ráno se probouzíme a okolní vršky jsou pokryty sněhem. Pokračujeme po jižní straně jezera. Cesta je to téměř nekonečná, ale aspoň je na co koukat. Sjíždíme z hor dolů a míříme k řece Kekemeren. Ta má být třešničkou na dortu naší expedice. Cestou zastavujeme ještě v jednom městečku dokoupit jídlo. Náš ZIL poměrně záhy obklopují zvídavé školačky a školáci. Jsou až nezvykle komunikativní. Hlavně ty tak patnáctileté školačky. Pořád se Slona na něco ptají a Slonovi to dělá evidentně dobře.

K řece Kekemeren přijíždíme kolem druhé odpoledne. No, nevypadá to, že by bylo v řece nějak extra moc vody. Ale to se nám několikrát před tím zdálo taky….. Nacházíme plácek u vody na spaní a pak jedeme asi 20 km proti proudu. Obtížnost pomalu stoupá. Že by bylo vody málo už nikomu nepřijde. Nakonec nás šest nasedá pod válcem u sloupu el. vedení ve třetím kaňonu. Voda má strašnou sílu, ale je to nádhera. Krásně čistá voda, slalom mezi obřími šutry, fakt paráda. Chyby ale voda  neodpouští. O tom se přesvědčuji poměrně záhy, když jedno místo najíždím jen o kousek vedle než Martin přede mnou a už padám do válce jako prase. Žere mě, zvedám, jsem tam zas. Čekám až mě pustí. Čekám, čekám, čekám. Už mi pomalu dochází dech. Tak už sakra pusť. Nakonec naštěstí pouští. Zvedám a jsem ráda, že jsem z to venku. Chvíli se vydýchávám a jedeme dál. Následuje další těžší místo – zatáčka, skála, válec. Šulíme to s Martinem a Zdeňkem vpravo. Přisedají další. Je to stále parádní voda, ale obtížnost z počáteční IV pomalu klesá. Krásné vlny, kličkovačka mezi kameny, válečky, kolem kopce. Akorát chudák Libor si vybírá smůlu. Zvrhává se, zkouší zvedat, ale bolavé rameno se ozývá a tak plave. Úspěšně lovíme. Vzápětí tam je ale znovu a tentokrát rameno vyskakuje. Tak to je průser. Co tady s ním budeme dělat? Daří se mu chytnout se Martinovy lodě, ale není to dobré. Když ho Martin tahá z vody, rameno skáče zázrakem zpátky. Tak to jsme měli sakra kliku. Libor končí, my pokračujeme dál. Jak nalézám do lodi, na mokrých šutrech mi podjíždějí kopyta a padám na kámen. Naražená kostrč a to pořádně. Sedám sice do lodě, ale zbytek plavby už je pro mě spíš utrpením. Dojíždíme do tábora. Soukám se z lodě, dopuju se ibalginem a jdu ležet – jediná poloha, ve které můžu existovat. A to máme zítra celý den na Kekemerenu před sebou. Co já budu dělat s naraženou pr….?? Večer děláme táborák a Libor opět vytahuje kytaru. Tentokrát s trochu melancholickým repertoárem. Asi mu s tím ramenem taky není hej.

 

Pátek 5.9.

Dopuju se ibalginem a vyrážíme na vodu. Jedeme na horní úsek. Nejprve to má být asi 6 km IV, pak 16 km II-III a pak ještě případně druhý a třetí kaňon IV-V.  Na 6 km IV se nakonec odhodlávají jen Petr, Ondra a Jirka K. Začínají kousek pod soutokem Suusamyru a Karakolu nad peřejí Breakthrough. My ostatní fotíme, filmujeme a dáváme záchranu. Je to fakt nářez. Jirka několikrát eskymuje. Padá do válce, zvedá, ale už padá do dalšího a tak několikrát po sobě. Nakonec dostává strašnou ránu do hlavy a plave. Mizí pod hladinou na dost dlouho, ale naštěstí se zase vynořuje. Záchrana je složitá a Jirka si užívá své, než ho vytáhneme. Nemá pádlo a jednu botu, takže končí. Petr s Ondrou pokračují dál a my je ze břehu jistíme. Krásně se na ně kouká, ale mám strach i za ně. Přenášejí místo Drop – skok s obrovským válcem přes celou řeku a pak ještě úsek Staircase. Jinak jedou všechno bez problémů. My ostatní nasedáme pod peřejí Moby Dick.  Dál už obtížnost klesá - III – II, ale stále nádherná voda na rozloučenou s Kyrgyzstánem. Zbývá ještě druhý a třetí kaňon. V nejlepším se má však přestat a tak s ho kluci nechají na jindy. I když na Petrovi je už teď vidět, že ho to bude pořádně mrzet. Spíme u řeky na plácku kde končíme. Sušíme, balíme, děláme oheň a zítra tradá do Biškeku.

 

Sobota 6.9.

I poslední cesta ZILem přes průsmyk (tunel) Tuya-Ašuu byla opět adrenalinová. Silnice to byla asi nejlepší v Kyrgyzstánu, takže když jsme se neudusili v tunelu, chtěl Kosťa nejspíš vyzkoušet, jak rychle dokáže ZIL serpentinami z průsmyku jet. Brzdil proto jen občas, zato plyn přidával neustále. Do Biškeku jsme dorazili kupodivu ve zdraví. Udělali jsme zde navečer ještě zastávku na nákup dárků a suvenýrů a v osm večer vyrazili na letiště. Odbavení proběhlo víceméně bez problémů. Už sedíme v letadle a před námi je cesta domů. Tak Ahoj Kyrgyzstáne! Bylo tu hezky, i když pocity jsem měla často velmi smíšené. To podle toho, kde se člověk zrovna nacházel. Hory a řeky byly nádherné, ale ten humus ve městech a okolí mi určitě chybět nebude.

 

 

Jana

 


AKCE SE USKUTEČNILA DÍKY PŘISPĚNÍ FIREM

COLEMAN

 vybavení pro pobyt v přírodě

TNP

 pádla

NUMERO UNO

 treková obuv

DELDEY

 outdoorové oblečení značek Snowwolf, Silvini, Abruzzi


FOTOALBUM      DENÍČEK      MAPA