ŠERLIŠSKÝ MLÝN

cyklovýlet 21.10. – 23.10.2005

 

Je tu opět podzim, vodácké věci už odpočívají ve skříni a čekají na jaro a tak na řadu přichází kolo. Letos vyrážíme s Vodáčkem do Orlických hor, kde se kousek od Deštné nachází v údolí říčky Bělá pěkná horská chalupa, která se stane naší základnou.

Vzhledem k chřipce, která některé vodáčky skolila, nás jede nakonec šest dětí + jedno ještě nenarozené (Bára O., Zuzka, Verča, Tomášek, Vojta a Vítek) a pět dospělých (Petr, já, Miloš, Zbyněk a skoro-mamina Monika). Celý říjen bylo krásné babí léto, takže jak to tak už bývá, na tento víkend se počasí zkazilo a předpověď nevěstila nic dobrého. Nakonec to však taková hrůza nebyla a  užili jsme si vcelku pěkné podzimní dny uprostřed přírody Orlických hor.

Na nádraží se scházíme v pátek odpoledne, navazujeme kola, nakládáme zavazadla do Petrova auta a odebíráme se na autobus. Ten, vzhledem k tomu, že jede z Prahy, má skoro hodinové zpoždění. Teplo zrovna není a tak už začínáme přemýšlet, jestli nenasednout do něčeho, co zrovna pojede a nejet někam jinam. Nakonec se ale objevuje i ten náš toužebně očekávaný autobus a můžeme vyrazit. Do Deštné přijíždíme kolem osmé hodiny večer. Abychom nemuseli jít ty tři kilometry k chatě pěšky, Petr pro nás přijíždí. Opět se ukazuje, že náš forman je nafukovací a nás všech sedm se do něj v pohodě naskládá.

Chata je krásně vytopená a pro nás možná až moc luxusní. Každý pokoj má dokonce vlastní koupelnu. Vybalíme věci, chvíli hrajeme Macháčka a další hry, ale pak už hajdy na kutě. Zítřejší hřebeny Orlických hor budou pro některé velký soupeř.

 

Probouzíme se do sobotního podmračeného rána a drobně prší. Na vodu jsme však zvyklí po celý rok, takže navlékáme šusťačky a pláštěnky a vyrážíme. Počasí se postupně vylepšuje, a tak z nás po chvíli kape už jen vlastní pot. Mírné, ale vytrvalé stoupání na Polomské sedlo a potom dál přes Bukačku na Masarykovu chatu nemá konce. Čím výše jsme, tím hustší je i okolní mlha. Škoda, protože jinak by byly výhledy z cesty na Velkou Deštnou určitě nádherné. Svačina v bufetu pod Velkou Deštnou je zasloužená. Poté si vychutnáváme krásný sjezd po Jiráskově cestě až na křižovatku s modrou značkou. Zde se odpojuje skupina B, což jsme já, Vítek, Verča a Zuzka a pokračujeme po modré do Luisina údolí. Skupina A jede dál až na Pěticestí, Komáří vrch, do Zdobnice a zpátky do Deštné. My pokračujeme z Luisina údolí po zelené a potom po nijak neznačené cestě oklikou do Deštné. Z mlhy jsme už dávno vyjeli a občas nám vysvitne dokonce i sluníčko. Cestou prozkoumáváme několik posedů a na chalupu dorážíme kolem čtvrté hodiny s více než 25 km v nohách. 

Skupina A přijíždí asi o hodinu déle a mohou se pochlubit zdoláním 50 km. K večeři je klasický kašpárek a poté hrajeme různé hry – rozstříhanou zprávu a popis zločince.

V neděli se opět probouzíme do deštivého rána. Balíme proto věci a uklízíme chalupu a říkáme si, že desátá hodina rozhodne. Nakonec rozhodla až jedenáctá. Přestalo pršet a tak vše nakládáme do auta, abychom se sem nemuseli již vracet a usedáme opět na kolo. Opět stoupáme vzhůru až na Sedloňovský vrch, odkud pak sjíždíme krásným několikakilometrovým a zaslouženým sjezdem do Sedloňova. Zde děláme krátkou pauzu na oběd na naší chalupě. Ještě před tím však musíme překonat menší překážku v podobě úzké lávky přes potok. Všichni to zvládají s přehledem, jen u Verči to končí naraženým nosem. Ze Sedloňova pak stoupáme přes louky a cestou necestou na pláně nad Plasnicemi. Cestou objevujeme u jedné chalupy houpačku na stromě, kterou snad všichni testujeme. 

Největší zážitek nás však teprve čeká. Přelézáme ohradník a v něm ….jéžiš krávy! Nebo že by to byli býci?! Raději to moc nezkoumáme a lezem rychle zpátky. Vše se obešlo bez úhony, pouze jeden ztracený blatník a několik roztrhaných kalhot. Pak už zbývá jen sjezd dolů do Deštné. Petr jede napřed pro auto, my ostatní čekáme na zastávce na autobus. Po chvíli přijíždí jak Petr, kterému navazujeme na vlek kola, tak autobus, do kterého nastupujeme a vyrážíme zpátky do Hradce.

 

Jana

 

 

Hra rozstříhaná zpráva:

 

Po celé chalupě byly poschovávány kousky z rozstříhané zprávy, na které byl úkol napsat příběh obsahující určitá slova. Jak si s tím poradilo družstvo holek a družstvo kluků si můžete přečíst tady:

 

Kluci – Vítek, Vojta, Tomášek

Byla jednou jedna ZOO a v ní byl tygr zmutovaný s vlkodlakem. Jednou tento tygr utekl za úplňku. Když utíkal po ulici, tak spěchal, aby byl do úplňku v lese. Uviděl ho kominík, který zrovna čistil komín, aby jeho žena mohla upéct vánočku. Uviděl ho zrovna v tu chvíli, kdy se proměnil ve vlkodlaka a ohrožoval kopáním a kousáním paní s kočárkem. Vlkodlak se lekl kominíka a začal utíkat. Přeskočil plot a narazil do studny. Kominík se lekl a narazil na šňůru elektrického vedení. Kominík se ještě stačil zvednout, ale vlkodlak už to nestihl. Vtom kolem jela míchačka betonu, která betonovala silnici. Najednou zafoukal vítr a vlkodlak se začal proměňovat v tygra, čímž se vymotal ze šňůry. Utíkal k silnici kde ho srazila míchačka do díry, kterou jela zabetonovat. Od té doby je na silnici hrbol.

 

Holky – Bára O., Verča, Zuzka

Byl jednou jeden tygr, který když velice foukalo, tak se zamotal do šňůry. Jednou šel a potkal kominíka, který vozil kočárek s miminkem. Protože měl hlad, tak vyhrožoval kominíkovi, že ho zabije míchačkou, jestli mu nekoupí vánočku. Kominík spěchal do obchodu pro vánočku. Tygr byl tak hladový, že když kominík přišel, začal vzteky kopat kominíka do rozkroku. Nakonec kominík dal tygrovi kočárek s miminkem a sám snědl vánočku. Tygr snědl kočárek i s miminkem a týden měl plné bříško. Do teď bloudí po městě zamotán do šňůry a jí malé děti. Od té doby mu totiž moc chutnají.