DENÍČEK

 


ŠVÝCARSKO

1. - 11. 7. 2004

 

 

Čtvrtek 1.7.

Konečně nadešel den D – tedy náš odjezd do Švýcarska. Vyráží nás celkem 14: Petr, Jana, Bára, Peťule, Filip, Jitka, Jirka, Lenka, Pepa, Magda, Michal, Martin, Nuny a Honza. Na loděnici se scházíme kolem šesté večer a balíme. Petrovi se daří zabalit našeho Formana tak dokonale, že po naskládání věcí pro čtyři lidi je kufr téměř poloprázdný. Brzy se ale zaplňuje Filipovou bagáží, pro kterou už není v Hodicovic Pašíkovi s kufrem téměř 500 l vůbec žádné místo. I ta se nám však do Formana s přehledem vejde. Úsměv nám tuhne až ve chvíli, kdy k nám Hodicovi vrazí mezi Báru a Peťuli i jejich obří přenosnou lednici, která je v letošním chladném létu vážně nepostradatelná. Z Hradce vyrážíme po osmé hodině směrem na Rozvadov. Dojíždíme až za Mnichov, kde ale zastavujeme hned na prvním odpočívadle a alespoň na chvíli jdeme spát. Jsou tři hodiny ráno.

 

Pátek 2.7.

V sedm ráno nás budí déšť. Balíme a vyrážíme dál směrem Lindau a Švýcarsko.Odpoledne nás už čeká řeka Thur v úseku od mostu mezi Bütschwilem a Ganterschwilem do Schwarzenbachu. Vody je jen tak tak, ale ještě to jde sešoupat. Je to 15 km nenáročné WW I, na které se nám i na pevných lodích daří dohnat spánkový deficit z předešlé noci. O zpestření se postarala akorát Lenička (11) s jedním čochtanem. Na závěr tříhodinové plavby jsme ale odměněni dvěma krásnými místečky (WW III – IV). Balíme a kolem páté hodiny vyrážíme přes Schwyz do kempu v Lauertzu v blízkosti jezera Lauerzer See (6 CHF/noc včetně stanu a auta).

 

Sobota 3.7.

Kolem druhé hodiny ranní nás budí Martin s Nunym, kteří vyrazili o den déle než my a teď nás konečně dojeli. K našemu a možná i jejich úžasu nás skutečně našli. Jsou plni dojmů z honičky s rakouskými policajty, ale po chvíli opět všichni usínáme za všudypřítomného cinkání kravských zvonců. Z kempu odjíždíme o půl deváté. Dopoledne nás čeká řeka Muota, úsek Hinterthal – přehrada (WW II (III), 8 km, 1 hod). Je to pohodová rychle tekoucí II s pěknými vlnami a dvěma úseky WW III. Jeden je v Muotasteinu, kde se v roce 1973 jelo MS ve slalomu a sjezdu a druhé místečko je před koncem. Končíme u mostu nad přehradou u skládky dřeva. Rychle každý něco zakousneme a přejíždíme na řeku se vskutku zvláštním jménem Engerberger Aa.  Jedeme úsek Wolfenschiessen – Wilerbrügg (WW II, 5,5 km). Původně jsme chtěli začínat ještě o něco výš, kde prý není o zajímavá místečka nouze, ale voda je odváděna elektrárnou, takže máme smůlu. U nasedacího místa vypadá řeka celkem nevině, takže rozhodujeme, že pojede i Lenička. Nakonec to až na dva čochtany zvládá celkem s přehledem a je vlastně jen o jednoho horší než její táta Jirka. Ten krysí pod jedním stupněm poté, co mu překvapená Lenka přistává na zádech. Končíme ve Wilerbrüggu pod mostem, kde je pěkná vlnka na hraní. Balíme a přejíždíme přes Luzern na Wolhusen a Schngau. Nocujeme v kempu v Bumbachu (7,50 CHF/noc a teplá sprcha zdarma). Spíme u řeky Grosse Emme, jejíž soutěsku máme v plánu zítra. I když před dvěma týdny měla vody ještě spoustu, teď je suchá. Uvidíme co bude zítra, ale vypadá to na canyoning.

 

Neděle 4.7.

V devět ráno odjíždíme z kempu k mostu pod Schangau, kde začíná soutěska. Vody nepřibylo a tak volíme canyoning. Je to pro většinu z nás premiéra. Při převlékání do neoprénů a plné vodácké polní působíme pozdvižení na místní technoparty, která zde na louce právě probíhá. No, i když podle stavu, ve kterém někteří účastníci byli, nás možná ani nezaregistrovali a nebo nás považovali za halucinace způsobené nadměrným požitím ať už alkoholu nebo jiných omamných látek. Jako 1. průzkumná jednotka se téměř vyschlým korytem pomalu blížíme k soutěsce. Když by byla voda, byl by nájezd víc než zajímavý. Všichni slintáme a říkáme si, jaká by to byla na kajaku paráda. Jenom Nunymu, který mívá na takovýchto řekách stísněné pocity, se evidentně ulevilo, že jde pěšky. Vcházíme do soutěsky. Řeka je čím dál užší a hlubší a stěny víc a víc kolmější a vyšší. Některá místa jdou jen proplavat. Šířka 1,5 m a převislé stěny, takže ani není vidět obloha. Nuny děkuje Bohu, že není voda. Je to vážně super. Po skvělých 3 km v soutěsce nás ale bohužel čekají ještě další 4 km vyschlým korytem než dojdeme k autům.A to není v neoprenkách po šutrech žádný med. Příště by bylo lepší vrátit se z konce kaňonu zpátky. Celé nám to trvalo asi tři hodiny. Vody ale ještě nemáme dost a tak přejíždíme k řece Aare. Jedeme úsek Thun – Belp (WW I – II, 16,5 km). Začínáme v Thunu u mostu ve čtvrti Schwäbis. Vlevo je parkoviště, které je o víkendu volné a zdarma. Lodě dovážíme k řece na nákupních vozících. Aare je široká, vodnatá rychle tekoucí I – II. Po asi 5 km je pod železničním mostem obrovská vlna – jetelná vlevo i vpravo, ale vpravo to je o ničem. Podél řeky je množství plážiček, které jsou doslova obleženy. To oceňují hlavně kluci, především Martin, který nevynechá jedinou příležitost k okouknutí opalujících se Švýcarek. Pak se přesouváme do oblasti Bernských Alp, kde strávíme většinu z našeho pobytu ve Švýcarsku. Do kempu Vermeille ve Zweisimmen u řeky Simme přijíždíme v půl deváté večer. Kemp je až příliš nóbl, čímž pro nás ztrácí útulnost. Navíc má paní na recepci trochu problém s tím, že jsme nezavolali a nerezervovali si místo. Cena (10,50 CHF/ noc). Máme v plánu zůstat tu  dvě noci.

 

Pondělí 5.7.

V 9:00 odjíždíme z kempu. Původně jsme měli na dnešní den naplánovanou pěšárnu. Počasí ale nevypadá zrovna nejvlídněji a tak jdem radši na vodu. Přejíždíme k řece Saane. V plánu máme dva úseky: Saanen – Château-d’Oex (WW II, III (IV), 12 km) a Lessoc – přehrada Lae de la Gruzére (WW II+ (IV-V), 14 km). Cestou zastavujeme na mostě Les Granges – Geringoz, pod kterým je vidět konec soutěsky, kterou chceme jet. Je dobré prohlédnout si ji dopředu, protože je zde nebezpečí napadaných stromů a zjistit to až při jízdě, by mohlo být už pozdě. Je to čisté a místečka vypadají z mostu moc hezky. Vracíme se zpátky do Saanen, kde u nádraží začínáme. Asi o 500 m níž je u mostu vodočet. Máme minimum (30 cm), což v soutěskách nebylo na škodu, i když mít o pár cm víc, bylo by to ještě zábavnější. Začátek je WW I – II, po cca 2 km je most, pod ním stupeň a pak začíná první soutěska – Vernel Schlucht. Za naší vody to byla pěkná III. Druhá soutěska – Geringoz Schlucht je ještě lepší. Řeka se zúží, kolmé stěny, není vidět za zatáčku. Raději se rozdělujeme na dvě půlky (5 a 6 lodí). Po úzkém průjezdu mezi skalami je soutěska ukončena hezkým zablokovaným úsekem, který jsme předtím viděli z mostu. Zastavujeme ve vracáku vpravo těsně nad ním a prohlížíme. Za naší vody to je III – IV. Pak se koryto opět rozšiřuje a údolí otvírá. Končíme u prvního mostu v Château-d’Oex. Přejíždíme na další úsek do Lessoc. Začínáme hned pod hrází přehrady. Je to široká, vodnatá WW II. Pod prvním mostem je katarakt za V. Zastavujeme vpravo a prohlížíme. Kluci nakonec jedou vpravo, my holky co máme rozum přenášíme. Po asi 2 km přenášíme ještě jednou, a sice nesjízdný jez  s válcem. Pak už následuje jen několik kamenných záhozů – všechny po prohlédnutí sjízdné. Končíme na začátku přehrady. Do kempu přijíždíme kolem osmé večer. Vaříme, testujeme trampolínu v kempu (nejlepší je Peťule, která metá s přehledem i salta) a usínáme spánkem spravedlivých. V noci nás budí šílený liják. Těm, co spí ve stanu je hej. My co spíme pod širákem hledáme, kam složit hlavu. Všechny přístřešky postupně selhávají, takže kolem páté hodiny ranní končím s úplně promočeným spacákem v autě. Lilo celou noc a navíc byla šílená bouřka. Hlavně, že máme s Petrem stan. Spí v něm ale Filip s Nunym, kteří měli spát ve stanu s Martinem, ale ten ho prý zapomněl. Tak jsme jim ze solidárnosti půjčili náš.

 

Úterý 6.7.

Deštivá noc měla jednu jedinou výhodu. Všude je spoustu vody. Vzhledem k tomu, že zhruba polovina z nás má všechno promočené, rozhodujeme se zůstat v kempu ještě jednu noc a domlouváme na recepci, kde bychom mohli usušit promočené spacáky. Poté dělá Martin pořádek v kufru svého auta a jakoby náhodou objevuje svůj stan, který už 4 dny vozí s sebou a jen se mu ho nechce stavět. To mu nedaruju. Na vodu odjíždíme v jedenáct. Simme má po dešti krásnou vodu. Dáváme úsek Oberwil – Erlenbach (WW II-III, 10 km). Začínáme u dřevěného mostu u hospody Heidenweidli. Za našeho stavu to je krásná vodnatá III+, vlny, dlouhé peřeje, prostě SUPER!!! Pak přejíždíme a dáváme ještě jeden spodnější úsek Brodhüsi – Gwatt (WW II-III+, 5 km). Začínáme u lávky pro pěší v Brodhüsi. Hned pod ní je kamenný zához – jedeme vpravo. Asi po 1 km pod dvěma mosty pro pěší následuje další zához, který přenášíme vlevo. Pak přicházejí peřejky, ale hned za zatáčkou je třeba zastavit, protože následuje jez s nebezpečným válcem. Přenášíme vlevo. Další přenášení je stupeň pod dálničním mostem. Vypadá nevině, ale jsou v něm prý traverzy. Pak následuje závěrečná soutěska. Je dost vody, takže nejobtížnější místo – pravotočivá zatáčka s podemletou skálou – objíždíme vpravo přes kameniště. Končíme hned za soutěskou u mostu. Až do jezera nejedem, protože pak začíná pískovna a přes řeku jsou natahaná lana . Navíc se přímo u jezera ani nedá zaparkovat. Celkový pěkný dojem z tohoto úseku trochu kazilo časté a poměrně obtížné přenášení. Do kempu přijíždíme konečně dřív než v osm večer, takže než začne zase pršet, stíháme v pohodě uvařit a večer trávíme při kytaře a několika litrech vína ve společenské místnosti, která přichází při tomto proměnlivém počasí vhod.

 

Středa 7.7.

Vstáváme po sedmé hodině a kupodivu neprší. Po celkem vydařeném večeru to vypadá, že budou v některých autech chybět řidiči. Balíme a v půl deváté odjíždíme z kempu. Dáváme ještě jednou Simme – úsek Oberwill – Erlenbach. Dneska je asi o 15 cm míň vody, takže oproti včerejšku nemá voda takový tah a nejsou takové vlny, ale i tak to je pěkné svezení. 10 km zvládáme zhruba za hodinu. Pak údolí řeky Simme definitivně opouštíme a přejíždíme přes Interlaken směrem na Grindelwald do údolí řeky Lütschine. Počasí se až neuvěřitelně umoudřilo, na obloze není téměř ani mráček a před námi jsou tak jako na dlani vidět tří-a čtyřtisícovky Eiger, Jungfrau. Mönch a další. Řeka Lütschine vzniká soutokem Weisse Lütschine a Schwarze Lütschine. Máme v plánu sjet úseky na obou, ale je až příliš mnoho vody (vodočet pod mostem ve Zweilütschinen na Weisse L. ukazuje 650,80, což už je Hochwasser). Prohlížíme úsek na Schwarze Lütschine  Lütschental – Zweilütschinen a nikomu se do toho moc nechce. Voda má strašný tah, vracáky tam žádné nejsou a navíc je asi do 1,5 m na vodou mlžný opar, takže není vidět na víc než 3 m. Raději to tedy vzdáváme a přejíždíme k Weisse Lütschine na úsek Stechelberg – Lauterbrunnen, který by měl být lehčí. Nasedáme na parkovišti u lanovky a končíme v Lauterbrunnen u tenisových kurtů a minigolfu. Voda je skvělá. Rychle tekoucí ledovcová řeka, která je pořádně z kopce a krásné vlny. 4 km máme sjeté za cca 20 min. Vracáků je cestou poskrovnu nebo spíš nejsou vůbec. Vysedací místo je dobré si prohlédnout dopředu. Moc možností na zavěšení tam není. Do kempu ve Stechelbergu přijíždíme v 16:00. Stíháme ještě krátkou procházku po okolí a je vážně na co koukat. Tří- a čtyřtisícovky se tyčí přímo nad námi. Večer chvíli hrajeme, ale spíš šetříme síly na zítřejší pěšárnu. Snad už nám konečně vyjde počasí.

 

Čtvrtek 8.7.

Petr nás v 6:30 nekompromisně budí. Počasí vypadá velmi nadějně, tak z těch kopců snad něco uvidíme. V 7:15 odjíždíme z kempu do Grindelwaldu. Parkujeme u vlakového nádraží (12,- CHF/den) a autobusem vyjíždíme na Grosse Scheidegg (19,- CHF/osoba, pro skupinu od 10 lidí 15,- CHF/osoba). Je nás sice jen 9, ale pan řidič je hodný a dává nám slevu i tak (Magda s Michalem a Hodicovi volí samostatný program). Z Grosse Scheidegg se vydáváme směrem k vrcholu Schwarzhorn, který je naším dnešním cílem. Vrchol se zdá blízko, ale 1 km převýšení je přeci jen dost. Kus pod vrcholem se dělíme na dvě skupiny. Skupinu A tvoří Petr, Honza, Martin, Filip a já, ve skupině B je Nuny, Pepa, Bára a Peťule. My dobýváme vrchol po Klettersteigu přes hřeben Grosse Chrinne a skupina B jde „normální“ cestou, kde ale, jak zjišťujeme později, je také několik pěkných vzdušných místeček. Na vrchol přicházíme téměř současně. My dokonce o něco dříve. Počasí je proměnlivé. Chvíli prší, pak se mraky rozfouknou a je nám dopřáno krásných výhledů na protější kopce jako je Eiger nebo Schreckhorn i s dostatečně dramatickou oblohou pro fotografa Martina. Sestupujeme všichni společně normální cestou a přes údolí svišťů (Murmeltiertal), o které tu není vážně nouze, se vracíme zpět směrem ke Grindelwaldu. Původně jsme chtěli jít ještě kolem jezera Bachsee, ale většina výpravy začala stávkovat, takže jsme zvolili nejkratší, ale o to strmější cestu dolů. K autu přicházíme po dost namáhavém sestupu (z 2900 m n.m. klesáme na 900 m n.m.) kolem páté hodiny. Vyšlo nám to akorát, protože po chvíli začíná pršet a prší téměř celý zbytek dne. Po deváté hodině přijíždí i Magda s Michalem, kteří se nakonec rozhodli pro stejný vrchol jako my, ale vyrazili až kolem oběda, takže to měli za deště a s pozdějším návratem.

 

Pátek 9.7.

Kemp v údolí Weisse Lütschine opouštíme kolem půl deváté. Míříme přes Meiringen do údolí řeky Aare. Prohlížíme si soutěsku Aareschlucht (vstupné 7,- CHF/dospělý, 3,50,- CHF dítě 7-16 let, skupina za 6,- CHF/ dospělý). Na podzim za malé vody je soutěska sjízdná a je to taková WW II-III. Teď je ale vody mraky a valí to pod skály. Tak třeba někdy příště. Po prohlídce vyrážíme na tour přes tři sedla – Grimselpass (2165 m n.m.), Furkapass (2431 m n.m.) a Oberalpass (2040 m n.m.). Obhlížíme Rhonagletscher a pod Furkapassem dáváme řeku Furkareuss – úsek Realp – Andermatt, WW II – III (IV), 9 km. Je to krásná technická řeka, nejzajímavější úsek byl pod vesnicí Realp a začínal kousek nad starým kamenným mostem a měřil cca 300 m. O čochtany nebyla nouze. Začal Jirka a o chvíli později plavala i Peťule, která vykrysila poté, co se jí zaseklo pádlo mezi šutry a dostala několik ran do zad. Eskymování tady není zrovna jednoduchá věc, protože i když má voda celkem tah, je zde poměrně mělko. Jinak musím ale říct, že to byla krajinově i vodácky zatím nejhezčí řeka. Večer bivakujeme u Glenneru. Už když kolem něho jedem, je vidět, že je mraky vody. Řekou se valí černá, už od pohledu odporná kaše. Černá barva je u Glenneru obvyklá, ale toto je přeci jen jiný odstín. Uvidíme ráno.

 

Sobota 10.7.

V noci opět pršelo. Vody v Glenneru neubylo, takže ho vypouštíme a jedeme rovnou na Vorderrhein. Také nemá vody zrovna málo a nuda to určitě nebude. Cestou zastavujeme ještě na mostě přes Glenner a prohlížíme nejtěžší místo. Za normálního stavu to má být průjezd mezi kameny. Teď je to ale celé pod vodou a jsou tam obrovské válce. Na Vorderrhein nasedáme u pískovny kousek pod soutokem s Glennerem. Vody je hodně a navíc je z Glenneru pěkně špinavá. Vyjíždíme a po pár desítkách metrů vidíme, že tam je nějaký práh. Vorderrhein jsme jeli několikrát již před časem a žádné obtížnější místo si tady nevybavujeme. Najednou vidím, jak Petr 2x lopuje a mizí kamsi do hlubin. Za ním jedou další a dopadají přibližně stejně. Voda valí strašně rychle, ke břehu to je daleko, takže nezbývá než se pořádně rozjet a ono to snad nějak dopadne. Až do poslední chvíle nevím, do čeho jedu. Až na hraně vidím ten obrovský válec, ze kterého právě vyplouvá Filipova loď a za ní Filip a o kus vedle Pepova loď a Pepa. Co udělal válec se mnou, to úplně přesně nevím. Chvíli mě mlel, pak pustil a pak jsem 2x eskymovala. Celkem bez obtíží to projíždí snad jen Bára a Martin. Ten ale ne ani tak svoji zásluhou jako spíš díky Pepovi, kterého válec dole dusí a Martinovi tak dno jeho lodi posloužilo jako most. A pak taky Nuny, který vahou svého těla (120 kg) všechny válce suverénně prorazí. Tady je ale překvapený, že válec neuhnul, a že musel vylehávat. Když pochytáme všechen matroš a plaváčky, přijíždějí Švýcarští raftaři s klientama, kteří to bez zaváhání přenášejí. Asi vědí proč. Jízda krásným údolím příjemně, a vzhledem k tomu, jak voda valí, i poměrně rychle ubíhá. O zpestření se stará jen Filip, který ještě 2x plave. Naposled u Schwarzeloch (Černá díra), kde mu po odchycení ruply nervy, tradičně prásknul pádlem a chtěl se z kaňonu vyškrabat po jeho kolmých stěnách. Celkem nám plavba trvala cca 2,5 hodiny. Na soutok s Hinterrheinem přijíždíme kolem třetí odpoledne. Počasí se mezitím opět umoudřilo a tak sušíme a užíváme si pro nás zatím pořád vzácného sluníčka. Je před námi přejezd do Rakouska do údolí řeky Lech, která nás čeká zítra. Odpojuje se od nás ale skupina D – dezertéři (Martin, Nuny a Filip), kteří opovrhli touto krajinově i vodácky pěknou řekou a s různými nesmyslnými výmluvami, že už musí být v neděli v Čechách balí a vyrážejí k domovu. Pravda je však taková, že na stará kolena se jim začalo stýskat po jejich ženách a maminkách a je prostě už nad jejich síly, aby strávili ještě jednu noc ve spacáku a s ešusovou stravou. My ostatní otrlejší vyrážíme k Lechu přes Hochtannbergpass a další dva průsmyky, které prověřují náš řidičský um několikanásobně více než Grimselpass, Furkapass a Oberalppass dohromady. Spíme ve vodáckém kempu Rudi v Häselgehr (5,- Euro/noc), kde budeme zítra končit vodu. Večer dopíjíme poslední zásoby Nunyho rumíčku a doufajíc v hezké počasí usínáme.

 

Neděle 11.7.

Ráno se probouzíme do deště a když se podíváme na kopce nad námi, vidíme i čerstvý sníh. Říjen nebo listopad by se za takovéto počasí nemusel vskutku stydět. Teď v polovině července by ale člověk čekal trochu tepleji než jen 6°C. Asi jako jediní z celého kempu jdeme na vodu a sjíždíme úsek Steeg – Häselgehr, WW II, 25 km. Okolní krajinu, která je prý jak na pohlednicích moc nevidíme, protože celou dobu prší. Jinak to je ale hezká řeka, pokud je člověk schopen vnímat kromě té strašné zimy i něco jiného. Největší očistec ale asi zažívá Lenička, která hned z kraje zaplavala a zbývající dvě hodiny mrzla na orinocu (do kajaku už raději nešla). 25 km dáváme za rekordních 2,5 hodin. Shodujeme se na tom, že v takovémto mraze a za tak krátkou dobu to určitě ještě nikdo nesjel. Rozmrzáme, balíme a z kempu odjíždíme ve 14:30. Cesta domů proběhla bez komplikací. Více než 600 km jsme zvládli za 8,5 hodin a ve 23:00 jsme dorazili na loděnici.

   

Pusík 


DENÍČEK