PAVLOV

26. - 31. 10. 2004 - podzimní prázdniny - cyklovýlet

Již tradičně vyrážíme s Vodáčkem v době podzimních prázdnin na několikadenní cyklistický výlet. Letos jsme však nejeli do nám již velmi dobře známé Nesyté u Dvora Králové, kde už máme všechno proježděné, ale vyrazili jsme objevovat krásy Českomoravské vrchoviny v blízkém i vzdáleném okolí Světlé nad Sázavou. To, jak jsme se tam měli, se můžete dočíst v následujícím Bářiném vyprávění doplněném o můj krátký komentář.

 

    středa 27.10.

Sraz jsme měli na autobusovém nádraží u Koruny. Byli jsme tam všichni: já, Peťule, Jana, Káťa, Kuba, Vojta, Vítek, Miloš a Tomášek. Jenom Tomáš Mencl chyběl. Dlouho jsme obvolávali jeho maminku a hledali ho po celém nádraží, než jsme ho našli. U auta, ve kterém jsme měli věci, zůstal jenom Miloš čekající na Petra. Vlak jsme stihli, ale další dva ne. Do Světlé nad Sázavou, kde končila naše cesta jsme místo v sedm dorazili asi o půl deváté. Petr a pan správce nás naložili a odvezli do chaty v Pavlově asi 6-7 km od Světlé. Vybalili jsme si věci a šli spát.

Nutno poznamenat, že kromě cesty vlakem, která místo třech hodin trvala hodin pět, byla největším zpestřením dne cesta na nádraží v podání Tomáše Mencla. Všichni měli jasné instrukce: Sraz na parkovišti u autobusového nádraží u Koruny v 15:30. Všichni také s menším, či větším zpožděním dorazili. Chyběl pouze Tomáš. Tomáše znám a to, že by přišel včas, jsem ani nečekala, ale když už měl asi za 20 minut odjíždět vlak, my prohledali celé nádraží a on nikde, přeci jen jsem začala být mírně nervózní. Po několika telefonátech s jeho maminkou se ale nakonec vše vyjasnilo a on kupodivu dorazil. Původně totiž čekal na vlakovém nádraží, a aniž by mu přišlo divné, že tam nikdo není, po chvíli čekání jel prostě domů. Nezklamala ale ani Bára, která mi ještě čtvrt hodiny před tím, co měl být sraz volala, v kolik že to tam vlastně má být a co si má vzít s sebou. Nakonec ale dorazila skoro včas a nic si nezapomněla. Ani své nerozlučné zrcátko a hřeben, které vozila později neustále s sebou. Česala se i uprostřed toho největšího houští a nám tvrdila, že to náhodou našla v baťůžku.)

 

    čtvrtek 28.10.

Vstávali jsme asi o půl osmé. K snídani bylo – už nevím. Naše cesta začala do kopce a tak to bylo celou dobu. Projeli jsme Světlou nad Sázavou a pokračovali směrem na Ledeč. Bylo celkem hezky. Cesta podél Sázavy byla hodně přes kameny a tak jsme museli kola docela dlouho vést. Asi po 25 km jsme přijeli do Ledče. Vítek už toho měl dost, a tak jeli s Janou kratší cestu (varianta B).

My ostatní jsme se vydali na dalších 25 km (varianta A). Večer jsme hráli karty a AKTIVITY a pak šli spát. Také si už nepamatuji, co bylo k snídani, ale určitě to bylo něco dobrého, když jsem to chystala já. Cesta podél Sázavy v úseku Stvořidel byla místy opravdu hodně krkolomná a zvláště na mokrém listí nebylo o vzrušení nouze. Počasí nám ale přálo a mohli jsme si tak alespoň prohlédnout, jak vypadají Stvořidla bez vody. V Ledči jsme pak vzali útokem místní cukrárnu a téměř celou ji vykoupili. I když jsme se pak s Vítkem vydali zpátky do Pavlova kratší cestou, čekalo nás na těch zbývajících 12 km nejprve asi 7 km do kopce. Ale protože každý kopec jednou končí, i když se to někdy nezdá, mohli jsme si pak vychutnat 5 km z kopce téměř bez jediného šlápnutí a to byla paráda. Úsměvnou příhodou tohoto dne byl Tomáš Mencl a jeho igelitka. Již druhý den prý postrádá svoji igelitovou tašku Gambrinus, ve které má různé hry. Několikrát se nás s Petrem ptá, jestli jsme mu ji opravdu v Hradci naložili. Zajímavé je, že u schodů jedna igelitová taška Gambrinus leží a nikdo se k ní nehlásí. Ani Tomáš ne, i když tašku Gambrinus nikdo jiný nevozí. Tady v té jsou ale dle jeho slov „nějaký hadry“ a on tam měl přece hry. Nakonec jsme ho přesvědčili, ať se do ní podívá pořádně. Jaké bylo jeho překvapení a zděšení, když zjistil, že to je skutečně taška, kterou si doma vzal, ale je bráchova s jeho věcma na fotbal. Ještě víc musel být ale překvapen brácha, když asi nic zlého netuše vybalil na tréninku z tašky místo kopaček karty a „Člověče nezlob se“.  

 

    pátek 29.10.

Tento výlet se mi líbil nejvíc. Jeli jsme na hrad Lipnici. Bylo to hodně do kopce. Vojta si při cestě zpátky udělal něco s rukou, takže s Milošem odjeli do Světlé do nemocnice. Když jsme přijeli zpátky na chatu, vymyslela Jana, že bychom mohli nějak uvítat Filipa. Kousek od chaty jsme nanosili dvě hromady listí. Večer, když měl Filip přijet, tak jsme na to místo donesli sud a na něj položili blikačku. Chvilku jsme hráli hry, ale pak už přijížděl Filip. Schovali jsme se za hromady. Podle předpokladu Filip před blikačkou vprostřed cesty zastavil. Když vystoupil z auta, začali jsme po něm i na auto házet listí. Filip se lekl, skočil do auta a rychle za sebou přibouchl dveře. ZBABĚLEC.  Večer nám kluci řekli, že chtějí v noci škodit. Byla jsem zvědavá na ráno. No a pak jsme šli zase spát.  

 

    sobota 30.10.

Ráno jsem slyšela z pokoje kluků smích. Tak jsem tam běžela a Kuba se smíchem říkal, jak Vojtovi v noci přivázali nad nos hodně smradlavou Tomášovu ponožku. Když jsme vyrazili na kola, tak nejel Petr, který jel na vodu, a Vojta s Milošem, kteří se na něho jeli dívat. Bylo docela hezky. Až druhou část výletu se zamračilo. Jana a Vítek si cestu zkrátili. V Ledči jsme si dali poháry a vraceli se na chatu. Večer jsme vyráběli draky. Tomáš, Tomášek a Kuba vyrobili obřího draka.

Hlavní poznatek dne byl, že do gulášové polévky se dá přidat téměř všechno včetně nudlí, se kterými je náhodou moc dobrá. Což Petr sice VŮBEC neocenil, ale já s Peťulou o tom víme své. Další důležitý moment byl, když jsme na zřícenině Ohřenovického hradu na břehu řeky Sázavy zachránili před sežráním vlkodavem nejprve Tomáška a poté i jeho svačinu, což maminka  později komentovala slovy:“Děkuji za záchranu syna, ale dětí mám dost.“ A další okamžik, na který s Vítkem asi nikdy nezapomeneme byl ten, když jsme museli s kolama na zádech absolvovat horolezecký výstup do šíleného kopce po pasece poté, co jsme při naší zkratce  zjistili, že cesta a značka, která je v mapě tak hezky nakreslená, ve skutečnosti neexistuje.  

 

    neděle 31.10.

Byla drakyáda a potom jsme spalovali draky (teda spíš to, co z nich zbylo). Celou dobu poprchávalo. Rozdělili jsme se na tři skupiny: Filip, já, Tomášek, Vítek, Vojta jsme jeli Filipovým autem, Petr a Miloš, kteří jeli Petrovým autem a Jana, Peťule, Káťa, Tomáš a Kuba, kteří jeli vlakem. Potom už jsme dojeli do Hradce.

draci před létáním zbytky draků po létání

Zjistili jsme, že při troše dobré vůle drak chvíli letí, i když nefouká. A to dokonce i ten, který byl velký jako Tomášek.  Naše drakyáda vzbudila zájem hlavně u krav a býků pasoucích se vedle v ohradě. Celkem jsme za ty tři dny najeli na kolech kolem 100 km.  Někteří sice o něco méně, ale i tak si myslím, že to je slušný výkon.  

 

Bára a Jana