NESYTÁ
24.
- 28. 10. 2003
Pátek
24.10.
Sešli
jsme se všichni na loděnici v 16:00. Na vlek se navázala kola, věci se
naházely do aut a mohlo se vyrazit směr Nesytá ve složení: Petr, Vojta, Bára
Š., Kuba, Kamil a Ondra a dále čtyři dospělí: Jana, Filip, Jonáš a Miloš.
Večer se jel Jonáš otočit ještě pro Peťuli, která měla ten den taneční
a dorazila proto až později. Filip s Kamilem a Ondrou museli jet ještě
koupit bramborovou kaši, takže z Hradce vyjeli o trochu déle. Díky tomu
přijeli poslední. Je ale možné a velice pravděpodobné, že to zapříčinilo
i přetížení auta způsobené Kamilovými zásobami jídla, které naznačovaly
příchod 3 .světové války (popř. příchod jaderné katastrofy nebo něco
podobného) a ne čtyřdenní výlet. No prostě auto dostalo pořádně zabrat.
Hned
po příjezdu jsme si hodili věci na pokoje a šli sekat dřevo, aby se v těch
vymrzlých pokojích dalo zatopit. Jonáš jel zatím pro Peťuli do Hradce.
Zatopit - to se lehko řekne, ale podpálit v kamnech bylo pro všechny
nadlidským úkolem. Když už se to klukům (Petrovi, Kubovi a Vojtovi) jakž
takž povedlo, tak jim to zase za chvíli zhaslo. Nakonec ale naštěstí hořelo
ve všech kamnech a začínalo být teplo, později i neúnosné horko. Potom
jsme se navečeřeli a šli jsme se všichni připravit na příjezd Jonáše a
Peťule. Zavřeli jsme závoru a domluvili jsme se, že se schováme. Plán byl
následující: Tým A chytí Péťu až půjde otevřít bránu a sváže ji,
zatímco tým B naskáče Jonášovi do auta. Jako první a taky poslední odešel
Miloš. Skoro po hodině čekání jsme uslyšeli motor a uviděli světla.
Nakonec jsme tam hodinu mrzli proto, aby se Péťa polekala a utekla do auta místo
toho aby ji tým A svázal. Prostě
se to tak úplně nepovedlo, i když se vylekala pořádně. Vrátili jsme se do
chaty, ještě se sem tam něco uklidilo a šlo se spát.
Sobota
25.10.
V sobotu ráno Jana v 8:00 vzbudila ty, kteří ještě spali. Nasnídali jsme se, umyli si zuby a připravili se na cestu. Okolo desáté jsme vyrazili na kolech.
Počasí bylo celkem fajn. Bylo sice zataženo, ale nepršelo. Měli jsme namířeno na zámek Kuks. Jonáš cestou vybral zkratku přes pole. Tím neudělal radost hlavně Filipovi, který jel na silničce. Po pár zmatcích při hledání turistické značky jsme pokračovali v cestě až na Kuks. Tam jsme si dali malou přestávku a porozhlédli se po okolí. Skoro všichni si vyřídili nějaký ten telefonát a pokračovali jsme v cestě. Od Kuksu jsme se jeli podívat na sochy k Betlému. Polní cesty byly ještě v docela dobrém stavu a nebyly takřka vůbec rozbahněné. Nejhorším úsekem cesty byl odporný prudký kopec po cestě částečně vymleté dešti. Když jsme vytáhli kola nahoru, už to bylo k Betlému jen kousek.
Tam jsme si udělali přestávku na
svačinu představující oběd a pokračovali v cestě do Dvora Králové.
Cesta tam bylo trochu zdlouhavá, zato celkem klidná a pohodová. Ve Dvoře
jsme zašli do cukrárny a zblajzli něco sladkýho. A pak hurá zpátky na
Nesytu. Hurá, hurá, kdyby hurá. Cesta vedla takřka pořád do kopce a místy
ještě po mokrém listí, které to jenom zhoršovalo. Nakonec to dospělo k rozhodnutí,
že kdo chce, tak pojede na Nesytu po silnici a kdo ne tak dál po lesní cestě.
Ty co jeli po silnici čekal prudký kopec, zatímco ti co jeli po cestě měli
stoupání pozvolnější a rozložené do několika částí. Předpokládalo
se, že lesem to bude rychlejší než po silnici, ale nakonec to bylo naopak.
Když jsme se všichni k smrti unavení sešli na Nesytě, už se začalo
šeřit. Převlékli jsme se a sešli se u večeře. Ta každému přišla po té
námaze vhod. Po večeři jsme si chvíli odpočinuli a pak jsme šli hrát hry.
Rozdělili jsme se na dvě družstva – Kamilovo (Kamil, Bára, Peťule a
Vojta), kteří si říkali Burani a Ondrovo - (Ondra, Kuba, Petr + Filip nebo
Jana nebo Jonáš) - Vidláci. Hráli se různé hry. Některé na body, jiné
ne. V noci už pak byli všichni unavení a tak jsme si umyli zuby a šli spát.
První den vyhrálo na body Kamilovo družstvo.
Neděle
26.10.
Vstali
jsme všichni okolo půl deváté. Nasnídali jsme se a přemýšleli, co budeme
dělat, protože venku přes noc napadl sníh, bylo zataženo a vypadalo to, že
bude pršet. Po chvíli debatování jsme se rozhodli, že sjedeme do Bílé Třemešné
a podíváme se na jeskyně, v kterých se údajně schovával Jan Ámos Komenský
a podle počasí pojedeme buď na kolech nebo půjdeme pěšky.
Když
jsme dorazili na místo tak jsme měli menší problém s parkováním.
Nakonec jsme zaparkovali na trávníku před nějakou dřevařskou firmou, a když
jsme sundali kola, mohli jsme vyrazit.
Cesta
vedla nejprve po rovině, ale brzy začala stoupat do velkého kopce, který
vedl nahoru k ozdravovně pro mladistvé závislé na drogách. Bohužel tam
tudy vedla i žlutá stezka po které jsme se měli vydat k jeskyním. Po chvíli
šlapání do kopce po mokré silnici jsme dorazili k ozdravovně, kde jsme
zamkli svoje kola. Nahoru se dalo jít jenom pěšky po kamenité a listím
zasypané cestě takže nám cesta nahoru k jeskyním trvala docela dlouho.
Nakonec jsme zjistili, že jsme ty jeskyně přešli. Bylo to proto, že jeskyně
byli bahnem a kládami zavalené.Takže nám nezbývalo nic jiného než se vrátit
ke kolům. Ke vší smůle ještě začalo pršet. Vzhledem k tomu, že deštík
nikomu nevadil, rozhodli jsme se udělat malou objížďku zpět do Bílé.
Cesta vedla střídavě z kopce a do kopce. V jedné vesničce jsme udělali
přestávku na svačinu. Po občerstvení jsme vyrazili dál. Cesta stoupala pořad
do kopce. V dešti to bylo docela namáhavé, protože jsme byli všichni úplně
mokří. Když už jsme mysleli, že budeme u konce, objevil se před námi menší
zádrhel v podobě dalšího obřího kopce. Skoro všichni to v půlce
stoupání vzdali a nahoru kolo vytlačili. Potom už cesta nebyla vůbec namáhavá,
protože vedla jenom z kopce. K autům jsme dorazili všichni úplně mokří,
ale spokojení. Naložili jsme kola, sundali ze sebe mokré věci a vyrazili zpět
na Nesytu. Zpáteční cestu nám zpestřil Jonáš svou ďábelskou jízdou, při
které spadly z vleku kola, protože je Filip špatně přivázal.
Když
jsme přijeli k chatě, naskytly se dva problémy. První byl mokré oblečení
a ten druhý mokré dřevo, což bylo horší. Náš pokoj měl ještě suché dřevo
z minulého dne, ale ostatní měli docela problém zatopit. Po roztopení kamen
ve všech pokojích začaly holky připravovat večeři. Dnes to byly těstoviny.
Všichni se najedli, služba na kterou to dneska padlo umyla nádobí, a připravili
jsme matrace na každovečerní hry. Hráli se následující hry: Městečko
Palermo, strefování tužky na provázku do flašky, na jedení čokolády - ta
spočívala v tom, že ten co hodil šestku se snažil si vzít rukavice, šálu
a čepici a sníst čokoládu dřív, než ostatní taky hodí šestku. Dále
jsme hráli pexeso, kde na kartičkách byly napsány různé činnosti nebo věci,
jeden předváděl nebo popisoval a ostatní z týmu se snažili uhodnout, co to
je. Potom jsme uklidili matrace a šli si lehnout.
Pondělí
27.10.
Začalo
jako všechny dny na Nesytě. Vstávalo se v 8 hodin a pak si každý připravil
snídani z toho, co mu dali na cestu z domova. Protože jsme měli jídla
hodně, tak jsme nikdo hladem netrpěl. Potom nás čekalo zabalení batůžků
na cestu a hurá na kola.
Sjeli
jsme do Nového Města nad Metují autem a tam dnes začala naše okružní jízda.
Vyjeli jsme z města opatrně, protože všude jezdilo spoustu aut, ale za městem
se už jelo z kopečka. Vyrazili jsme směrem k naší první zastávce, což
bylo údolí řeky Metuje, kterému se říká Peklo. Na
konci hezká restaurace se stejným jménem obklopená skalami a vedle protéká
potůček. Jelo se tam ze začátku po silnici a potom cesta odbočovala na
turistickou stezku, která byla sice hodně kamenitá a hrbolatá, ale pro ty co
měli horská kola to byla zábava a ne námaha. Bylo tam i pár kaluží, ale
to přece k horám patří ne? Konečně jsme dorazili k restauraci. Mohli
jsme sice jít dovnitř, ale rozhodli jsme se, že stolky a lavičky u bufetu nám
stačí. Občerstvili jsme se a vyrazili vstříc k našemu dalšímu cíli - náchodské
cukrárně. Cesta byla podobná jako v Pekle, ale přibylo pár kaluží. Našli
se i tací, co neměli blatníky a měli silniční kola, takže se jim cesta
moc nelíbila, obzvláště když se z kamínků staly najednou kousky skal a
jim nezbývalo než si kolo vzít do ruky a překonat skalnatý úsek. Museli
jsme se ještě vyškrábat na jeden větší kopeček a hup a už jsme byli v Náchodě.
Tam nás čekala příjemná zastávka v cukrárně, kde se všichni občerstvili
a s novými silami jsme se mohli vydat na cestu zpět do Nového Města nad
Metují. Cesta byla poměrně náročná, protože za Náchodem se zdvihal velký
kopec, který nám dal všem pořádně zabrat a jenom několik lidí ho zvládlo
vyšlapat až nahoru. Ostatním nezbývalo, než slézt z kola a vytlačit ho.
Ale vzhledem k strmosti kopce to podle mě bylo ještě náročnější než ho
vyjet. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru, mysleli jsme, že už
pojedeme jenom z kopce, protože Nové Město jsme viděli dole v údolí. Cesta
nakonec pokračovala lesní asfaltkou na samotný vrchol, ale zato dál už to
bylo jenom z kopce, což jsme všichni uvítali. Byl to pořádný sešup,
takže jsme za pár minut byli zpět u aut, naložili jsme kola na přívěs a
protože nám okružní jízda netrvala moc dlouho, rozhodli jsme se jet ještě
do Babiččina údolí do Ratibořic.
Byli
jsme tam asi za půl hodinky. Napili jsme se čaje, obhlídli jezírko u Ratibořického
zámku na kterém plavaly kachny (jenom dvě) a pokračovali jsme k Viktorčině
splavu kolem babiččiny chaloupky, kterou hlídal uštěkaný, chlupatý, ale
hodný pes. Když jsme tam došli, koukali jsme na vodu která protékala
splavem a na jednu flašku, která se pod splavem zasekla
a motala.Cestou zpátky jsme to vzali kolem mlýna u kterého nás zaujal
jeho náhon. Cestou zpět na Nesytu se někteří zastavili ještě v obchodě.
Po návratu začal náš každodenní problém s rozděláním ohně. Dnes to šlo ale rychle, takže oheň za chvíli hořel všude. A holky se mohly věnovat vaření jako každý den. Dnes byly k večeři palačinky a holky si myslely, že vydrží ještě na ráno. Nestalo se tak.
Pak přišlo naše každodenní umývání nádobí
a stěhování nábytku, aby se mohli hrát hry. Dnes se hrálo na hádání činností,
které vždycky někdo předváděl, na hmotu a model a na zvířata. Hra na zvířata
spočívala v tom, že uprostřed byl jeden se srolovanýma novinama, který
jimi měl praštit někoho v kruhu dřív, než stihne říci svoji zvířecí
přezdívku a přezdívku někoho jiného. Pak jsme hráli podlézanou, hru v
které vyhrálo to družstvo, které se první dostalo přes natažený provázek
nebo luštění slov, ve kterých byla přeházená písmena. Asi v 11 hod. večer
jsme šli na louku si zahrát pár her - na světlušky - ta spočívala v tom,
že všichni se snažili chytit jednoho co měl baterku a po 20 vteřinách
blikal a dále hru Král vysílá do boje, která byla potmě docela nebezpečná
a pro někoho i bolestivá. Po nočních hrách jsme se vrátili zpátky do
chaty, dojedli jsme palačinky a šli spát. Vzhledem k tomu, že jsme pořád
udržovali oheň čekala nás příjemná noc.
Úterý
28.10.
Úterý bych nazval jako den odjezdu. Ráno jsme vstávali každý v jinou dobu, někdo se nasnídal a pak si šel zabalit věci, jiní si šli upravit a vyvážit ještě svého draka, protože na dnešek se chystala dlouho očekávaná drakyáda. Vyfotili jsme se s našimi výtvory před chatkou a šli na louku.
Koně tam tahali z lesa stromy a těm co je vedli se nelíbilo, že na louce, kde stahávají dřevo děláme hluk. Nemohli s tím ale nic dělat. Všichni draci lítali docela slušně až na některé výjimky (např. Petrův jednooký Žižka). Protože koně se opravdu plašili a jeden dokonce tak, že utekl, vrátili jsme se raději k chatě a vyfotili jsme co z našich draků zbylo.
Pak jsme si
zahráli ještě pár her. První spočívala v tom, že družstva se snažila
co rychleji nasbírat 30 papírků s číslicemi od 1 do 30, které byly různě
poházené v malém lesíku. V druhé soutěži se jeden z dvojice snažil
navést druhého se zavázanýma očima k chatě dříve než dvojice z druhého
družstva. Nakonec přišla závěrečná hra – „Rozstříhaná zpráva“.
V určitém prostoru byly rozstříhané dvě čtvrtky různé barvy. Jeden tým
se snažil najít bílou a druhy modrou čtvrtku, složit jí a ze slov na ní
napsat příběh. Pak už následoval oběd, dobalení věcí a uklizení chaty.
Někteří balili rychleji, jiní pomaleji, ale nakonec jsme museli dát Nesytě
sbohem, nastartovat a jet domů.
Celkovým
vítězem se stali Ondrovi Burani.
Ondra
a Kamil
Hra
„Rozstříhaná zpráva“
Slova,
která musel příběh obsahovat:
Košile,
pohrabáč, květina, uklízečka, běžet, počítat, ošklivý, fialový, medvěd
Příběh
Buranů:
Uklízečka
oblečená do fialové košile po pracovní době počítala květiny na chodbě.
Když skončila s počítáním, šla ještě uklidit do přírodopisného
kabinetu, kde se lekla ošklivého vycpaného medvěda. Jak se lekla, ohnala se
po něm pohrabáčem a rychle běžela pryč.
Příběh
Vidláků:
Medvěd
počítal košile a narazil na ošklivou, fialovou, roztrženou košili. Běžel
za uklízečkou s květinou. Ta se ho lekla a vzala ho pohrabáčem.